První projekce filmu Víta Klusáka Svět podle Daliborka má za sebou první festivalové projekce, vysoké hodnocení v databázi filmů a myslím, že stále i problémy s dofinancováním, což, předpokládám, dobře dopadne.
Jestli totiž Vít Klusák něco opravdu dobře umí, je to píár a vydatná publicita, která se Daliborkovi dostává. Mně ale od zhlédnutí tohoto dokumentu v jednom kuse vrtá hlavou, jestli před sebou náhodou nemáme první Klusákův celovečerní hraný film.
O čem to celé je: portrét autentického českého neonacisty z Prostějova, kterého štáb Víta Klusáka sledoval po dobu dvou let (2015 – 2016). Dalibor K. (37) pracuje jako lakýrník, točí amatérské horory, skládá naštvané písně, maluje a je radikální neonacista. Blíží se mu čtyřicítka, ale doposud neprožil plnohodnotný vztah se ženou. Bydlí totiž stále se svojí matkou Věrou (63). Nesnáší svoji práci, cikány, Židy, uprchlíky, homosexuály, Merkelovou, pavouky a zubaře. Nesnáší svůj život, ale neví, co změnit. Natáčení obrazů ze života nácka s uměleckými ambicemi započalo ve chvíli, kdy se Daliborova matka seznámila přes Facebook se Slovákem Vladimírem (47), který s oblibou říká, že by „z cikánů udělal asfalt“. Tragikomický vhled do světa „obyčejných slušných Čechů“, kterým se stýská po Adolfu Hitlerovi.
Ano, Dalibor je neonacista jak z příručky. Všechny stereotypy, které si dokážete představit: rozvrácená, bizarní rodina, neohrabané rande s divnou paní, koncert Ortelu, i poznámka, že by si docela rád zahajloval, nahrává představě, že takhle nějak neonacisti fungují.
Natočené je to zručně, hodně zblízka a v některých místech jsou střih a záběry takové, že si říkáte, jak jsou ti dokumentaristi šikovní, jak jsou ty obrázky hezky prokomponované… Někdy vás napadne, jak to ti náckové hezky hrají…
A pak se dočtete, že hlavní hrdinové byli honorováni. To není u dokumentu úplně běžné.
Na otázku Festivalového deníku, zda platí lidem, které točí, odpověděl Vít Klusák: Není to pravidlem, ale pro Dalibora to hrálo zásadní roli, je to chudý region s mizerně placenou prací.
Původně se předpokládalo, že se některý z hrdinů objeví i ve Varech, ale nakonec všichni odmítli. V rozhovorech Klusák prohlašuje, že se Dalibor denacifikoval, zbavil se náckovských ozdob a pokoj si vymaloval na hráškově zeleno! A hlavně, že smazal všechny své elektronické stopy, svá – ve filmu citovaná – videa. Prostě zmizel a jestli někdo bude chtít, může ho zkusit dohledat.
Já to nebudu.
Problém tohoto projektu není, jestli je to dokument, hraný dokument anebo prostě inscenovaný film. Problém je, že ačkoli se tváří velice společensko-kriticky, úplně míjí podstatu jevu, kterému se věnuje. Nesděluje nic, co by si běžný člověk při debatě o neonacistech nedokázal vymyslet. Místy je lehce vtipný, avšak nikde nepřekvapí.
Škoda.
(psáno pro reflex.cz)
