Anotace na tuto knihu mimo jiné praví, že se jedná o první komplexní monografii věnovanou české hrůzostrašné literatuře. Na téměř pěti stech stránkách mapuje její autor vývoj tohoto žánru v širším kontextu dějin české literatury 19. a 20. století i jeho balancování na pomezí populární a umělecky náročné tvorby.
A právě to zmíněné balancování je to, co považuji na této knize (bez ohledu na její opravdu obrovskou šíři a kvalitu informací uvedených do patřičného kontextu) za nejzajímavější, na to, co tu udržuje jakési napětí a vytváří zajímavé přesahy.
Když jsem hrůzu četl, myslel jsem často na to, že je to (byl by) ideální základ pro výuku (nejen české) literatury třeba na středních školách, protože dodržuje časovou osu, láká na kousky, které s klidem označíte za brak, ale zároveň upozorňuje na literaturu, která má umělecké parametry a vychází ze stejného základu.
Kdyby mi učitel na gymnáziu přečetl jenom kapitoly, které tu jsou součástí obsahu (namátkou):
Horor aneb čistá hrůza
Oblíbené krváky
Kořeny českého vampirismu
Praha mezi hřbitovem a vesmírem
Kat v práci a doma
Katolická nekromanie
Laskavý nekroman
atakdále, těšil bych se na každou další hodinu. A kdyby byl pan učitel připraven a nadšen stejně jako Patrycyjusz Pajak, četl bych a hltal knihy tak, že by mi brzo každá knihovna byla malá.
Na čtyřistapadesáti stranách knihy (včetně rejstříku) projdete historii české literatury od prvních překladů gotických románů, přes první pokusy o romány vlastní, od Kramériovy edice, která vlastně naučila Čechy číst, po Karla Hynka Máchu, který měl k hrůze úplně jiný přístup, než Karel Jaromír Erben. Je tu Jakub Arbes, jehož romaneta, ale i jeho život, mohou být námětem pro film, je tu Jakub Deml i Josef Váchal … a končí se Milanem Urbanem, takže vlastně dneska.
Vyčerpávající dílo o jedné části české literatury, o které – jak je možná typické – napsal Polák.
Zajímavé je i to, že kniha začíná i končí u Švejka.
Zatímco hned na první straně textu se dočteme, že: Realita Švejka nepřekvapuj, ani z ní není rozčarován, a proto se proti ní otevřeně nebouří […] zdá se, že nemá co skrývat, jako by byl postavou bez stínu, na konci knihy cituje Pajak Sergia Corduase, který: Haškovu postavu srovnal se dvěma jinými nelidskými postavami spojovanými s českou literaturou […] s golemem a s robotem vymyšleným Karlem Čapkem. Corduas upozorňuje, že Švejka nelze na rozdíl od golema a robota zastavit, ovládnout ani opravit.
Hleďme, nemáme tu supermana, ale superhrdinu jistě.
PS. Vím, že fantazii se meze nekladou, ale kdyby někdy došlo na druhé vydání, přimlouvám se za alespoň nějaké dobové ilustrace.
(psáno pro reflex.cz)
