Pavel Kantorek opustil republiku po osmašedesátém roce, a přesto doma trvale zůstal. Jeho kresby, které tu stihly vyjít, byly uchovávané jako vzácné relikvie, které ovšem na rozdíl od skutečných relikvií měly jinou a o to zázračnější schopnost. Rozesmívaly.
Když se po roce 1989 mohl vrátit do staré vlasti, začaly tu vycházet nejenom jeho kresby minulé, ale i nové. Bylo z čeho brát, protože ačkoli Kantorkova profese byla akademická, byl teoretický fyzik a kosmolog, kreslit (naštěstí pro nás, nefyziky) nikdy nepřestal.
Jeho myši to nandávají kočkám, kočky to nandávají svým pánům i paničkám.
Zvířátka se umělcům hodí vždycky, když potřebují zvýraznit některé lidské vlastnosti; mohou být přesnější a explicitnější, než když pracují jenom s lidským materiálem.
To známe, je to bajka. Krátký útvar, ve kterém je možné říci víc, než v celém románu.
Kantorek byl ještě úspornější. Nepotřeboval ani celý odstavec, stačila jedna přesná věta ilustrovaná přesnou kresbou. Bože, jak se ta kočka dívá!
Když Pavel Kantorek tehdy v devadesátých letech přijel do Prahy poprvé, měl jsem to štěstí, že jsem byl s Michalem Hrdým (jo, Michal na Pavla už na nebesích několik let čeká) vyslán, abychom udělali s navrátilcem rozhovor.
Sešli jsme se ve Slováči, vypili několik mnoho piv a Pavel nás laskavě seznamoval se situací kreslířů v západním světě.
My byli o dost mladší, byli jsme nadšeni tou změnou, která v Čechách právě nastala, byli jsme naivní a o kapitalismu jsme měli představy poměrně mlhavé.
Dostalo se nám první, teoretické lekce, a musím říci, že jsem si v pozdějších letech jeho slova často připomínal.
(Mimochodem Pavel Kantorek byl první člověk, který nás seznámil s fenoménem Simpsonovi, a kdybych hodně hledal, našel bych v archivu jeho kresbu Bárta eS, která už by si zasloužila zarámování a vystavení na důstojném místě.)
Potom už jsme se neviděli nikdy. Tedy já jsem ho vídal často.
Konečně se Pavlovy obrázky začaly tisknout oficiálně, nejen v novinách. Vyšla i celá řada knih, které patří ke zlatému fondu kresleného humoru (ale jsou to vlastně také filosofické knihy, nemyslíte?).
Když se teď Pavel Kantorek odebral na věčnost, je to smutné, ale vlastně máme to štěstí, že tu s námi – stejně jako když emigroval – zůstane navždycky.
Psáno pro Reflex
