Historie
Jiráskův Hronov vznikl jako festival v roce 1931 a funguje tak nepřetržitě 87 let. Za tu dobu měl své vrcholy a své propady. Na konci osmdesátých let byl třeba přehlídkou toho nejlepšího, co vznikalo ve všech českých divadlech. Ochotníci byli často progresivnější než standardní kamenné scény, byli drzejší a díky poměrně laxnímu přístupu k autorským právům, mohli dávat i autory jinak nedostupné (často i s jejich přátelským a propašovaným souhlasem, protože to bylo okénko proražené do železné opony).
V posledních několika letech prošel festival krizí identity, byl tu pokus přestěhovat ho jinam a infrastruktura městečka měla co dělat, aby mohla pojmout návštěvníky festivalu. Po letošku se zdá, že situace je stabilizovaná.
Hronovští
Město Hronov je jedním z pořadatelů festivalu. Druhým je ministerstvo kultury, resp. jeho organizace NIPOS/ARTAMA, která se stará o věci programové. Hronovu potom patří starost o věci organizační. Letos poněkud kolaboval nově zavedený elektronický prodej vstupenek, ale bylo to poprvé a podobné zkušenosti mají třeba i návštěvníci karlovarského festivalu. Nakonec se to všichni naučí. Hronováci, se kterými jsem stihl mluvit (a bylo jich dost) berou ‚jiráskovky‘ za své a s návštěvníky nemají žádný problém. Navíc se do celého procesu zapojily i místní spolky, což je na celém průběhu vidět.
Pouze jeden chlapík mi po páteční půlnoci tvrdil, že teď už do divadla nechodí, protože se hrají moc avantgardní hry. A že za komunistů se hrály opravdové divadelní hry! Když jsem se zeptal které, řekl, že nechodil ani tenkrát.
Hipsteři
Hipsteři obsluhují v restauraci na náměstí nejraději další místní hipstery. Když vypadáte normálně, ošuntěle, nakonec si vás po nějaké době také všimnou. Volný čas můžete využít k psaní esemesek, článků a spoustě dalších činností, na které tu nemáte normálně čas.
Harcovníci
Návštěvníci Jiráskova Hronova jsou často ti, kteří jsou praktikujícími divadelníky, jejich aktivita mívá poměrně pravidelné fáze, které se řídí jejich osobním životem. Jezdí za mlada, návštěvy omezí jejich vdavky, narozené děti, rozvody. Potom se vracejí nebo ne. Existuje však poměrně silná skupinka fandů, kteří nevynechají nikdy. Ve středu se scházejí k šampaňské snídani, která trvá nepřetržitě sedmatřicet let! Úctyhodný rituál, který ale také pomalu vyžaduje přítomnost ošetřujícího lékaře.
Hospody
Hospody jsou pochopitelně důležitou součástí festivalového života, protože jíst a pít se musí. Ale také se scházet, zpívat a diskutovat, neboť právě tady je ta správná platforma, kde pokračují všechny debaty započaté při seminářích a nebo po odchodu z divadla.
Existují hospody, které trvají, existují legendy, které zanikly, a několik nových podniků bylo nově otevřeno.
Letos se ve městě objevil i ilegální klub, kam dostat se nebylo v silách nováčka, neboť doba je zlá a kontroly přísné.
Historky
Je jasné, že za sedmaosmdesát let je historek mraky. Některé jsou čistě privátní, jiné veřejné.
Z těch druhých mám nejraději tu, jak na začátku devadesátých let zasedal v porotě finále soutěže amatérských divadelníků (takzvaný Pohárek) v přednesu monologů Petr Lébl.
Když se jeden z účinkujících dostal ve svém vlastnoručně napsaném kuse za polovinu, pan režisér nevydržel, povstal a prohlásil, že: ‚pohárek právě přetekl‘ a se svými kolegyněmi opustil sál.
Byl to skandál, na další kvalitu této soutěže to však nemělo pražádný vliv.
(jinak: co se historek týká, tady platí axiom, že co se v Hronově stane, v Hronově zůstane.)
Herci a herečky (nebo naopak)
Ano, to je to nejdůležitější, bez čeho by tento festival nemohl existovat a to ani na jevišti ani v hledišti.
V každé generaci se objeví nezanedbatelná skupina lidí, kteří chtějí hrát a prostřednictvím této hry ukázat lidstvu svůj pohled na svět. Ti moudřejší si na začátku přečtou díla svých dávných a slavných předchůdců, ti ráznější si často koupí papír a tužku a pustí se do díla sami.
Bojují se slovem, bojují s jeho prezentací na jevišti a potom jsou ochotni se do krve hádat a přesvědčovat stejně zapálené kolegy o své pravdě. Je to fascinující podívaná na svobodné tvory, kterým život a svět není jedno!
Někteří vyhoří, někteří se chytí řemesla, někteří už navždycky zůstanou s divadlem spojeni a dělají něco, co jim jde lépe od ruky a co je uživí.
Přesto ale drží prapor jisté nezávislosti v místech, kde to není vůbec jednoduchý a svádějí boj s tím, co na nás chrlí média zabalené v někdy úhledném a jindy agresivním balíčku, jehož hlavním obsahem je ale reklama.
A proto: sláva jim!
Psáno pro Reflex
