Tak už je to padesát let. Rovných padesát let, co naší republiku zdobí dálniční síť. Půl století, kdy můžeme uhánět s větrem o závod… alespoň teoreticky. Co naplat, že některá města, která už měla být těmi tepnami propojená, nejsou ještě ani za posledním obzorem, co naplat, že se dálnice po svém lopotném dokončení už na svých začátcích drolí …. je tu výročí, milník.
Osobně se vyhýbám na svých cestách té blahoslavené síti jako čert kříži. Ano, mám to štěstí, že ji nepotřebuji k pravidelné cestě do zaměstnání, nebo k cestám na víkendovou chalupu, to přiznávám. Jen občas mě osud zanese na D7 od Slaného, kde pak mohu, celkem spolehlivě zasekán v kolonách, zblízka pozorovat přistávající letadla na nedaleké letiště. Nevím, jestli tohle byl původní záměr. Před letošní cestou na jižní Moravu jsem měl tedy celkem jasno – rozhodně žádná dálnice – a nemohu litovat. Na dobu jízdy to nemělo valný vliv, cestou jsem potkal tak dva, tři semafory, a jinak klid. A, ach ano, za Brnem jsem mírně hřešil a uháněl k Hustopečím pár kilásků po dálnici.
Ale není to jenom stav dálnic jako takových, co mě odrazuje od jejich používání. Mějte mě klidně za svátečního řidiče (co se dálnic týká), ale proč jsem nedávno na cestě z Drážďan přes Norimberk, Mnichov, Innsbruck, a Brenner až do slunné Itálie (1000 km) neměl ani jednou pocit, že jsem obtížný šváb, blokující cestu šlechtě, proč jsme si vyhověli s kamiony i bavoráky, proč mě nikdo neprosvěcoval kufr svými halogeny a netroubil? Nevím. Snad jakoby se mizerný stav našich cest věrně odrážel v mizerném stavu našeho chování mezi sebou. V televizi k tomu výročí říkali, že za těch padesát let jsme se už přece jenom naučili (i když za podivné ceny) ty cesty stavět tak, aby za něco stály. Dalších padesát let se na nich asi budeme učit jezdit.
