Možná to znáte. Někdy občas nejde ten proud, někdy to tak docela netopí, jak by bylo potřeba …. prostě takové normální 21. století. Nic nefunguje věčně a občas se to pokazí. Nám zase nějakou chvíli netekla z kohoutků voda.
Chlapíci ve svítivých vestách se tam, na nedaleké křižovatce, tak dlouho svými bagříky nořili do země, až to našli. Ruch okolo výkopu nápadně ustal, pak se ulicí mihlo osobní vodácké auto, za chvíli náklaďáček asi s novým vercajkem …. a z kohoutků pořád nic. Nakonec před našimi domy zaparkovala cisterna s modrým nápisem PITNÁ VODA a se sdílným chlapíkem, který nám řekl alespoň to, že „to sice před tím opravili, ale když to teď natlakovali, tak to prdlo“, a že to budeme muset takhle vydržet do druhého dne. (Nad výkopem se zatím sešeřilo, tak šli všichni domů, poněvadž když to nestříká k nebi, tak to není havárka asi, to dá rozum. A že je v té ulici škola … no a?)
Pro naší ulici nastala doba nezvyklá. Všichni se mohli pouhým pohledem z okna na tu cisternu přesvědčit, že nedostatek nehrozí ale … ale ty životní návyky. To si člověk teprve uvědomí, jak automaticky žije. Přijdu domů ze zahrady, automaticky si myju ruce – pákovka nahoru – nic, doprava, doleva – nic … ááá no jo vlastně – tak kanystr a hrneček. Za chvíli přijdu z kotelny, pákovka nahoru dolu – ale no jo, tak hrneček. Občas si člověk udělá trochu té šťávy. Pááko… ne, ne, už mě nenachytáš. Kanystr, hrneček. Ale člověk se pak zadívá na sklenici pití a napadne ho: neměl bys tolik pít, budeš potřebovat na záchod a to splachování žere tolik vody… kdo to má nosit. Pomalu se člověk dostává do stádia, kdy pozoruje klesající hladinu v kanystru a počítá, jestli bude muset dneska ještě k cisterně, anebo už to bude, sakra, stačit! (úplně se mi vybavili ti černoši v Africe, kteří jdou každý den pět kiláků pro vodu a co přinesou, to mají a šmytec). Vůbec se mi potom neosvědčila strategie, nepít žádnou vodu , ale dát si k večernímu fotbalu pár piv – splachoval jsem jak najatý otrok a přišel o dva góly. Večerní hygiena se odehrála v duchu starých pionýrských táborů. A spát! Jo a ještě na noc nanosit vodu, proboha!
Vysvobození přišlo už druhý den dopoledne, takže to celé vlastně netrvalo ani den. Radostně jsem vyčistil sítka u všech kohoutků, uvařil si kafe, napustil vanu, umyl si ruce a rituálně třikrát spláchnul. Uvelebil jsem se ve znovunabytém pohodlí u televize a pustil si zpravodajství. Zrovna dávali záběry z těch karibských ostrovů po hurikánech. Vítr tam lidem nenechal nic, ani ty kohoutky. Tak jim ty palce po včerejšku držím o trochu pevněji.
