…pravdu pravdoucí! Takže! Ten mazaný komunista Filip prohlásil, že komunisti nikdy nikomu nic nevzali. Když jsem to slyšel, hned mi na mysli vytanula ta scéna s Igorem Hnízdem, třídním drzounem a rákoskou …“ dvě za pískání pod oknem … švih! švih! …a dvě za lhaní … švih! švih!“ Člověk se nestačí každý den divit, co v téhle partaji všechno Semelou, ani nezrudnou – asi to víc nejde. Kdyby se TOHLE stalo pravdou, (a mohlo by, jak pravil Goebbels) už vidím, jak se za chvíli trousí soudruzi z JZD a tu kus pole loudí, tu kozenku s volkem odvádějí…
… to mě tak napadá – vždyť by tu mělo být o pravdu dobře postaráno, když se náš hradní pán v té emerice stal tím certifikovaným bojovníkem za pravdu. Co na tom, že mu to dal nějaký spolek, se kterým se hned tak někdo nekamarádí. Glejt je glejt. Však co se na to Miloš nadřel, hlubokých myšlenek povil, tlaků zvenku i zevnitř ustál … jejda .. co nám to tu kouká z trenek
… ale to nic, to jen ten pasáček pravdivých výroků hlavy státu bdí nad tím, zdali je s pravdou nakládáno tak, jak se patří. Protože pravda je někdy křehká jak čínský porcelán. Jak jednou upadne, už to nikdo nedá dohromady.
Už najednou není tak jisté, že tu jeden potentát vykřikoval, že „všeci kradnů“ (a když myslel všeci, tak vážně všeci), už najednou není lumpárna to, že si jistý doktor nosil domů úplatky v krabicích od vína, ale to, že ho přitom někdo tajně poslouchal, už najednou není tak jisté, že šéfka státu … eech co to melu … sekretářka premiéra šíbovala s agenty a funkcemi ve Strakovce. Však to také některé zkušené soudružky soudkyně s mnohaletou praxí umí náležitě
rozkrýt a shodit ze stolu.
Ale myslím, že není třeba hned propadat panice. Pravda to má sice vždycky těžké, ale stačí se přece jenom podívat nad střechy Pražského hradu, na tu naší standartu – a tam …tam je přece jasně psáno, že vítězí, ne? Teda když tam zrovna někdo nesuší něčí spoďáry.
