Byl pátek po svatém Václavu. Bylo dopoledne. Jako obvykle jsem vyrazil do marketu pro svačinu. Pár rohlíků a něco k tomu … a hned pryč … ale … uvázl jsem tam. Národ, zřejmě zcela vyhladovělý tím jednodenním zákazem nakupování, zcela zahltil možnosti prodejny a fronty u dvou pokladen se protáhly až daleko mezi nákupní regály. A nehýbaly se.
Stál jsem poslušně v tom lidském řetězu a pozoroval to strnutí davu. Staří, mladí, na penzi, na mateřské i v produktivním věku, všichni pěkně jeden za druhým. Jak asi museli bujaře prožít ten svatováclavský den, když je hned nad ránem zahnala nouze všechny sem. Ani po víkendu nebývá tak zle. Modlili se snad, když jim stát dopřál tu možnost? Asi ne. Leda tak u grilu, když se babí léto rozhodlo rozbalit to naplno. Vzpomínal jsem si na svatováclavský chorál. Jak jen to bylo?
Svatý Václave, vévodo české země,
kníže náš, pros za nás Boha, svatého Ducha!
Kriste, eleison.
„S dovolením, prosím“ malá paní se probojovávala nehybným davem k regálům s kávou, které mohla v té tlačenici jen tušit. Pustil jsem jí s úsměvem, ale jak jsem se pohnul, upadl mi zabalený salám. Jen zázrakem na něj nikdo nevstoupil, než se mi ho podařilo tam dole najít.
Ty jsi dědic české země, rozpomeň se na své plémě,
Mladíka přede mnou, který tam stál v chatrných kalhotách podle poslední módy, také z domova vyslali pro rohlíky. Jeho pohled zabloudil do spodních regálů sladkých nápojů. Dvoulitrovky žluté vody, prodávané jako pomerančová limonáda, ho zaujaly. Byly po šesti korunách! Naložil si dvě do košíku a po přepočítání drobných v hrsti přidal ještě třetí. Víkend bude asi dlouhý.
nedej zahynouti nám ni budoucím, svatý Václave!
Kriste, eleison.
Paní ve frontě za mnou se začala potichu hystericky smát, když prosklenou výlohou viděla, jak jí odjíždí další autobus MHD. Nervózně vytáhla z kabelky mobil a zuřivě na něm něco mačkala. Po chvíli, asi když se vlna adrenalinu přelila, zhodnotila marnost svého snažení a mrskla mobilem zpátky do tašky.
Pomoci my tvé žádáme, smiluj se nad námi,
Dvě paní pokladní konečně začaly zvládat ten nápor a fronty se daly pomalu do pohybu. Po dni zaslouženého volna moc odpočatě nevypadaly (jestli ovšem neměly inventury). Došlo konečně i na mě. „Dobrý den.“ „Dobrý den.“ „Kartičku?“ „Nemám.“ „Rohlíků pět?“ „Pět.“ „Je to všechno?“ „Děkuju.“ „Nashledanou.“ A byl jsem propuštěn do slunečného dne.
utěš smutné, zažeň vše zlé, svatý Václave!
Kriste, eleison.
