Hradecký DRAK má už dlouhá léta mohutný zvuk v kotlince české a velké renomé v zahraničí, kam na své spanilé jízdy často vyráží. Pozvat ho na jubilejní KULT bylo dvojnásobnou sázkou na jistotu: zcela jistě uvidíme vysoce kvalitní představení a zcela jistě bude jeho návštěvnost vysoká a divácký ohlas bouřlivý.
Známou pohádku O BÍLÉ LANI, kterou jsem jako děcko neměl rád, protože mi přišlo nelogické, že se prokletá princezna zamiluje do chlapa, co jí chce prostřílet šípy, inscenuje hradecké divadlo opět osobitě a s mnohými překvapeními. Sladce kýčovitá scéna (moc dobrá práce, ale na to jsem u hradeckých zvyklý) a sladce kýčovité kostýmy navozují atmosféru královského poetického kabaretu v tom nejlepším smyslu slova. Na jevišti sedí výtečně fungující početná kapela, v níž si postupně zahrají všichni. Pěvecké party jsou lahodně znějící, Skácelovy verše velmi dobře zkomponované. Celý pohádkový příběh je pak vyprávěn jaksi „mimoběžně“ ve sledu hudebních, komických či stepařských čísel, jak se na správný kabaret sluší. A zejména hudební složka, celý hudební plán inscenace, je něco, co zvedá představení do oblačných výšin. Však také, a po právu, dostal její autor několik významných odborných ocenění.
Velké okno – zrcadlo, které scéně dominuje, je pak místem kouzel a divadelních zázraků, plný funkčních stínoher. I tohle DRAK umí na výbornou.
Výsledkem všeho je nádherná, bezprostřední rodinná podívaná, která pohladí, potěší, zaujme a přidá (jako vždy) ještě nějaký bonus navíc. Že to opravdu funguje, dokazuje nejen nehrané nadšení pubertální dcery mého kamaráda (který divadlo navštěvuje víceméně z povinnosti a nijak mu neholduje), ale především spokojený a obdivný výraz, který jsem viděl v jeho obličeji. A já osobně jsem na dvacátém KULTu opět zažil divadelní hostinu plnou laskomin. A to mám většinu představení ještě před sebou. Mňam.
