„Padá hvězda – něco si přej“, říkává se. Jeden můj dávný kumpán z divadel tvrdí, že si přeje pokaždé to samé; totiž aby ho netrefila. A zatím se mu to plní. A myslím, že se to bude hodit i teď. Tentokrát je ta hvězda masivní, vyfutrovaná a solidní zdá se. Hotová blýskavice. Na sobě má vyrytý monogram AB a každá čárka v těch písmenech má prý hodnotu miliard. A i když měla zářně stoupat vzhůru, místo toho se najednou obrací k ranveji pod sebou a podezřele zrychluje.
A na ranveji to už všichni cítí. První se rozprchli oranžoví stevardi (už dávno před náletem) a zůstaly tu po nich jen nápisy velkými písmeny, jako třeba Stáří, Válka, Pujčky, Zdraví a podobně. Nikdo už se asi nedozví, jaká moudrost je v tom skrytá a komu byla určená.
Možnou nápovědou je snad onen symbol oranžové hlávky zelí (odkaz na Mars?)
Na levé straně přistávací dráhy se zatím se spartakiádní přesností řadí třešňově Rudí, aby hvězdě ukázaly správný směr do budoucna. Jsou zvyklí stát v prvních řadách, bok po boku, a teď cítí, že by zase mohl nastat jejich čas. Bez hesel a navigací tu prostě stále jsou a ukazují tak, kam ranvej vedla dříve, jako podivné stíny minulosti. Za jejich zády, ještě více vlevo, zdá
se, hloučí se skupina odpůrců čehokoliv. Strhávají k sobě mátožné kolemjdoucí a pod vedením svého asijského atamana hotoví se běžet hvězdě vstříc, jakmile ta na ně třeba jen cípem zabliká.
A tak na druhé straně dráhy je celkem prázdno. Jen pár modrých pánů s bílými ptáky tu způsobně tleskají pádu zářícího monstra. Tleskají tak, aby všichni dobře viděli, že tleskají, ale v očích jim lze zahlédnout stopy smutku. Možná tak trochu doufali, že ta blýskavice je svým cípem vynese výš a oni s ní zatančí na modrém blankytu … a teď… co dělat.
To je v těch místech skoro všechno. Za zmínku ještě stojí pár veterinářů ve žlutých kombinézách, kteří neklidně těkají od hloučku k hloučku, jakoby něco hledali a nenacházejí.
Na zádech mají napsáno vroucné „Chcete mě?“ Snad se jich někdo ujme. Ó ano, a ještě ve spodní části dráhy stojí skupina neohrožených, s motýlky na ohryzcích, tvrdíce, že nikdy neuhnou. Vzhledem k předpokládané dráze dopadu by je to mohlo stát existenci. A ještě!
Ještě přece! Zdola, od potoka, se blíží korzáři. Poprvé dokázali vyveslovat až sem. Jsou mladí a sexy, plni revoluční spravedlnosti. Jistě až do chvíle, kdy se zmocní pokladu. Tam končí legrace. VeVerky by jim o tom mohly vyprávět! Roztrhaly se navzájem ještě před Úsvitem!
… to bylo před tím vejbuchem…
