Po nebývale příznivých říjnových ozvěnách babího léta ve dnech předchozích bylo dnes v našem oudolíčku nad Labem mlhavo, pošmourno, lezavo a mrholivo. Pracovně to taky nebyl příliš vydařený den. A vlastně se mi ani nechtělo jít, protože nejsem příznivcem tzv. nového cirkusu (ano, jsem schopen to sledovat třeba na Letní Letné v odpovídajícím prostředí šapitó, v divadelních prostorách to však moc nepobírám). Zkrátka – všechno mluvilo v neprospěch BRATŘÍ V TRICKU.
No co, řekl jsem si nakonec, uděláš si procházku do Hraničáře, pozdravíš se s kamarády a známými, sedneš si někam dozadu na kraj, zkoukneš nějaký to žonglování, a když to nepůjde, po anglicku se vytratíš. A možná na mne trochu dolehla i festivalová atmosféra a vědomí, že ty divadelní hody, co nám KULT nachystal, brzy skončí. Překonal jsem svou přirozenou lenivost a vyrazil.
A teď tu sedím, něco málo před půlnocí. Na spánek a únavu ani pomyšlení. I ta mlha venku nepůsobí ohavně, ale krásně dramaticky. A během jediné hodiny, strávené v roli přihlížejícího „pozůstalého“ na FUNUSU, jsem pohřbil všechny nepříznivé atributy dnešního dne někam hodně hluboko…
Bratři v tricku mi připravili nejpříjemnější překvapení letošního Kultu. Dokázali mi, že nový cirkus nemusí být nutně jen řadou žonglérských a akrobatických čísel
(v jejich podání navíc bravurně provedených), propojených hudbou. Přinutili mě chvílemi nevěřícně zírat s otevřenou pusou, dokázali mne od prvního okamžiku vtáhnout do svých her, válcovali mne postupnou gradací celého představení, udivovali lehkostí předváděných čísel, rozesmáli řadou propracovaných gagů, potěšili (a moc! ) nečekanou divadelností zcela přirozených hereckých projevů a velkou sílou „malých“ hereckých gest, dojímali lahodnou poetikou.
Nosný scénář s příběhem. Výtečná choreografie. Obdivuhodné výkony. Několik vrcholů (závěrečné číslo, které jsem si pracovně nazval „nanebevstoupení“, mne uchvátilo a způsobilo hned několik duševních orgasmů). S nevšedním vkusem vybraná hudba. Všechno to působilo kompaktně. Sevřeně. Osvěžující lázeň. Šmakózní chuť „pohřebního koktejlu černé grotesky a poetických obrazů namíchaný pomocí cirkusových dispciplín“ budu ještě nějaký čas cítit na půnebí.
Odcházel jsem vznášeje se, s myšlenkou, že přesně takový FUNUS bych si přál. Mírně makabrózní, rozverný, hravý, poetický. Bez „upřímné soustrasti“, ale se smutkem, že celá ta nádherná podívaná skončila. Amen.
