Ta rána po mejdanu bývají sychravá. Člověk se nejdříve opatrně ohmatá, jestli není na kusy, jestli všechno funguje tak jak má nebo alespoň tak, jak to v tu chvíli dovoluje situace. A pak … pak se rozhlédne po okolí. Spoušť. To co v noci omamně vonělo a chutnalo teď poněkud zapáchá a ty zmuchlané věci poházené kolem, které se pomalu svíjejí, jsou ti vtipní noční přátelé, nebo naopak odpůrci, se kterými se vedl boj až do svítání.
Toť Česko povíkendové. Skupina poražených je veliká, málem nestačí prsty na rukou na jejich spočítání. Spousta jich byla vyhozena „z lokálu“ ještě dávno před zavíračkou a i na konci akce byla u dveří velká tlačenice. Až teď, když už je chvíli po všem, se začínají pořádně ozývat rány, které v zápase utržili … a ty bolí čím dál více. Pálí. A všichni se začínají ptát, kdo za tenhle debakl může. Zdá se, že k dalším lokálním fackovačkám není daleko.
Vítězové chodí po bojišti a tváří se jako staří přátelé. K poraženým natahují ruce v přátelských gestech a doufají, že ty jejich noční direkty a fauly budou zapomenuty, zahlazeny, vykompenzovány a tak. Vždyť jsme přece dospělí lidé, že.
Jenže vítězných kohoutů je na tohle smetiště poněkud mnoho a nezdá se (snad? naštěstí?), že by táhli za jeden provaz. A záště v těch, kteří dostali nasekáno, kvasí. Ne, ne, tohle nebyla bouřka, po které se vyčistí vzduch a dá se jít dělat něco rozumného. Alespoň ne do té doby, dokud budou na scéně ti rabijáti (za obě strany), kteří to všechno spustili. Třeba se stane zázrak a oni to pochopí … a odejdou. Ale víme jak je to se zázraky. To se člověk většinou načeká…
