Tak je tu zas adventní čas. Rozsvěcejí se stromy na náměstích, režimem trochu prořídlí trhovci zas omrzají ve stáncích s čímkoliv, co připomíná Vánoce, nebo by se mohlo při bujné fantazii stát dárkem pro někoho blízkého … nebo … ne, nechci být tentokrát vůbec uštěpačný a tropit si posměšky. Nechť si každý užije tu dobu po svém.
Napadla mě v té souvislosti jiná myšlenka. Advent je také obdobím, kdy vrcholí aktivita nejrůznějších sbírek a dobročinností. Píší mi Lékaři bez hranic (s přiloženou složenkou) jak bídné je to v Africe, píší mi (taky se složenkou) opuštěně děti místní i vzdálené, v televizi se pod tesknými tóny míhají částky na postižené lidi, vybírá pan Svěrák na paraplegiky, … rozumějte mi – nic proti tomu a už vůbec si nechci brát do úst osudy těch, kterých se to bezprostředně týká. Ale když si k tomu z průběhu celého roku ještě přičtu všechny ty měsíčky proti rakovině, magnetky pro neslyšící, žetony v marketech, stužky nevím už proti čemu, prostaty, malárie, nevidomí, opuštěná zvířátka …. neodbytně se mi vrací jedna a ta samá otázka – a na co tu máme stát? Stát se všemi ministerstvy, odborníky, systémy, zákony a nařízeními. Jak to že stát, jehož představitelé se poslední roky předhánějí v bušení do hrudníčků jak gorilí alfasamci, v jakémže jsme to balíku … a rozpočet a tak … jak to že v tisícímiliardovém hospodaření nedokážeme najít stabilně takové „drobné“ v příslušných rezortech alespoň tak, aby těch natažených ručiček nepřibývalo. To, že lidé sáhnou do svých peněženek je přece to nejlepší referendum (tolik teď vzývané), že to chtějí. Chtějí! Proč tedy stát nedělá, co lidé chtějí? Proč naopak lidé musí dělat, co chce stát? Na to ho mají? A ještě to platit a stejně být za potenciálního zloděje. Ani tu magnetku nepošlou…
