Nevím, jaké procento víkendových výletů v prosinci míří jinam, ale stejně se všichni asi nakonec sejdou na adventních trzích. Čím větší město, tím větší intenzita davů, stánků, mačkání, hluku … atakdále, atakdále. Praha je v tomto určitě na špici.
Přesto, a nebo právě proto, jsem se nenechal odradit, a navzdory zimě, pošmournu a přeháňkám vyrazil do velkoměsta. Jen tak, s prázdnýma rukama, telefonem v kapse a velmi jednoduchým plánem – projdu si Kampu, kde jsem dlouho nebyl a … pak se uvidí.
Vyrazil jsem od metra Malostranská směrem ke Karlovu mostu a Kampě a za chvilku bylo jasno, jaké ta cesta nabere téma – Praha sošná či nehybná – i když už na první zastávce, ve dvoře Kafkova muzea sochy čůrající do republiky čile vrtí svými zadky a penisy. Údiv zahraničních turistů nebral konce a mohli své telefony ufotit k smrti.
Ale já mám namířeno na Kampu, takže šup o kousek dál, koupit prvního svařáka a pak trochu do klidu, do vedlejšího parku. Tam, u plavební komory už čeká regiment žlutých tučňáků ….
… a na konci roztomilá tunová miminka.
Krátká návštěva na nádvoří muzea Kampa by vydala na další fotoseriál, a tak přidávám pouze pohled na zapomenutou rukavici … ale kdo ví, třeba to byla umělecká instalace.
Následoval přesun přes Karlův most, jehož sochy už fotili jiní a lépe než já a po instruktážním výkladu od jakéhosi neznámého na téma „právě tady to měl Jan Tříska rád“ šup po nábřeží k Národnímu divadlu, kde na mě (za ním) čekala výstižná Betlémská hvězda.
A pak už jen kousek po Národní třídě….
… do cíle cesty, který vyplynul tak nějak sám od sebe – a taky chvilku nepostál v jedné podobě.
Cesta byla dlouhá čtyři svařáky.
