Film Prezident Blaník není úplně třeskutá komedie, ale je důležité, že byl natočen. A časem bude asi čím dál víc důležité, že se tak stalo.
Je fakt, že na projekce nových filmů se dostanu zřídkakdy, jednak je to proto, že jezdit do Prahy fakt už nepatří ke kratochvílím, které bych vyhledával, druhá věc je, že o filmech mi stačí si číst recenze kolegů, kterým důvěřuji. Jejich práce mi šetří dost času a přesvědčuje mě, že je skutečně lepší jít se projít do přírody.
Fim Prezident Blaník (postava hlavního hrdiny je samozejmě obecně známá z internetového seriálu) byl čestnou, ale předpokládanou vyjímkou. A asi nejenom pro mě. Sál byl očividně naplněn i kolegy, u kterých film nehraje hlavní předmět jejich zájmu, ale zvědavost byla zřejmě velká. Někdy možná ne u příchozích samotných, ale třeba u jejich šéfů, jak lze odvodit ze zaslechnutého hovoru: tvl, mám o tom napsat, ale vůbec nevím, o co jde.
Pětaosmdesátimintová stopáž je sympatická u jakéhokoli filmu (většinou znamená automaticky hvězdu nahoru!) a u filmu o Blaníkovi a jeho účásti ve druhé přímé prezidentské volbě je únosná tak akorát. Tvůrci tady, předpokládám, stáli před rozhodnutím natočit kratší a koncentrovanější tvar a nebo riskovat i místa, která třeba nemají takový tah a nemusejí být (pro tuto chvíli) tak strašně důležité.
V jejich snaze zachovat si od příběhu Tondy Blaníka odstup a natočit opravdu přesnou – nevybíravou – drsnou satiru (i když se snaží) je zrazuje jejich vlastní založení; jsou to prostě miláčci.
Už kdysi v některých epizodách, které odvysílal stream, měl Tonda Blaník slabší chvilky, kdy se zachoval jako idealista a přihlásil se k samotným IDEÁLŮM sametové revoluce nebo rovnou k Václavu Havlovi.
Je skutečně vtipné, že Marek Daniel vytvořil postavu Václava Havla v seriálu České století (v režii Roberta Sedláčka vyznamenaného – mimořádně vtipné!!! -Zemanem), ale tahleta náhoda hraje týmu vedeného Markem Najbrtem velmi dobře do karet. Jedou natáčet a Havla mají pořád s sebou.
Film vznikal v reálném čase, scénář byl a nebyl, reakce štábu musely být okamžité, což se občas povedlo naprosto beze zbytku, někdy by ale samotnému nápadu a náhodě pomohl čas, který by potřebovali scénaristé k tomu, aby jednotlivé události domysleli a dodali potřebný kontext. Jenomže pak by přišla další náhoda a všechna snaha by byla v čudu.
To ale bylo riziko od začátku, bylo přiznané a v případě takového projektu nezbytné.
Nakonec není film Prezident Blaník výtečnou komedií, silná místa střídájí scény nevýrazné, popisné, scény, které líčí momentálně dobře známé situace, což ale může paradoxně vést k tomu, že s dobou bude film čitelný a srozumitelný i jeho příštím divákům.
(Vzpomeňte si – vy, co na to pamatujete – na scénku Kaisra a Lábuse o zkoušení z událostí v listopadu 1989 – to, co bylo v dané době jasné jako chleba s máslem, je dnes těžce rozklíčovatelné i pro pamětníky.)
Prezident Blaník bude mít, pravděpodobně, stejný osud jako všechny pokusy vnést do společnosti debatu o tom, jestli lze politiku dělat slušně nebo ne, jestli je na místě demokracie západního typu nebo jestli bude rvačka pokračovat. Bez pravidel.
A podle toho bude film i přijímán. Já ho beru i se všemi chybami, oceňuju odvahu jít s kůží na trh, zarputilost ho dokončit. Ti, kteří se na jeho vzniku a natáčení podíleli, museli vědět, jaké chyby a výhrady jsou a budou na stole, udělali možná ne pro současnost, ale pro budoucnost práci, která je velmi důležitá.
Film si diváky najde. A potom jsou tu ti, kteří tohle kino nikdy neuvidí. Máme díky przeidentským volbám poměrně přesné číslo, kolik jich bude.
Dva miliony osmsetpadesát tři tisíc třista devadesát kusů.
