Velká říjnová socialistická revoluce bylo nejdůležitější výročí celého východního bloku, co na tom, že se uskutečnila v listopadu anebo vlastně kdy. Nejen revoluce samotná otrávila život mase lidí, ale i každoroční oslavy tohoto počátku cesty lidstva do pekel bylo připomínáno s urputností tím větší, čím víc se potvrzovalo, že něco je špatně.
Tento (zlo)zvyk se rozhodli připomenout v Malém divadle v Liberci a vybrali hru Verna Thiessena Leninovi balzamovači, Kanaďana, jehož rodina si s revolucí a jejími následky užila své.
V divadle tentokrát otočili dispozici tak, aby bylo dost místa nejen pro mauzoleum, kde by měl soudruh Uljanov vulgo Lenin spočinout, ale aby tu mohly třeba jezdit vlaky a aby se tu mohly dít i všechny ty šílené věci. A aby tu mohla být nakonec vztyčena i socha muže, který měl nadosmrti zůstat sedět někde ve švýcarské kavárně, aby zbytečně nesedělo tolik lidí v prostředí mnohem méně komfortním.
Lenin tu mimochodem stále žije (je celý zlatý!), do všeho kecá, a to i přesto, že by měl být dávno mrtev. Václav Helšus si toho zlého skřeta velice užívá a dodává mu mnoho rysů lidskosti, které se této postavě dostávalo asi jenom velice málo.
Na pozadí historických událostí, kterým už teď šéfuje postava Josifa Stalina (Ladislav Dušek), se odehrává ještě jeden důležitý příběh, příběh dvou mužů, kteří byli určeni k likvidaci už dávno, ale život jim prodloužila právě Leninova smrt. Uměli balzamovat nebožtíky a zajistit jim tak život věčný.
Bez ohledu na to, jestli měli opravdu takovou moc, anebo v mauzoleu leží jenom vosková figurína, se tak do dějinného soukolí dostali Boris a Vlad (Martin Polách a Zdeněk Kupka), tak trochu Pat a Mat tohoto příběhu, který se stává stále bizarnějším a ilustruje skutečnost, že nekontrolované a absolutní moci je možno jenom sloužit a nelze od ní očekávat nic jiného, než že kohokoli použije, vysaje a nakonec zmačká a pohodí.
Leninovi balzamovači je text, který uvedli v Liberci v české premiéře, je to text, který má všechny parametry dobré moderní divadelní hry. Přináší humorný pohled na historické události, které tím, jak je zkoumá a sleduje až do úplného a nevyhnutelného konce, pozvolna ten svůj (revoluční a rozjásaný) humor ztrácejí. Nezastaví se před ničím a divák má cestou na jednu rychlou vodku v divadelním baru nad čím přemýšlet.
Třeba mu tahle touha myslet kriticky zůstane i zítra.
(psáno pro reflex.cz)
