Sice už něco pamatuji, ale do slovutného kmeta mám jaksi ještě daleko. Přesto už samozřejmě jsem majitel takové té fotky, na které je malý chlapeček vedle velkého sněhového iglú a jsem to prý já na naší zahrádce.
Také mám samozřejmě nezapomenutelné vzpomínky na takzvané uhelné prázdniny, kdy jsme se jako školáci váleli místo učení doma, protože elektrárny nestíhaly a uhlí zůstávalo přimrzlé ve vagonech a chybělo prakticky všude. Napínavé bývávaly také lednové mrazy, kdy padaly dráty elektrického vedení … bývalo toho dost.
Proč na to tak nostalgicky vzpomínám? Teď týden středně slušně mrzne. Je únor, tak se to dalo asi čekat. Rozkvetlé lednové zahrádky jsou zapomenuty a my jsme masírováni jednou bombastickou zprávou za druhou. Meteoroložky vytahují odkudsi jeden rekord za druhým, až si připadám, že jsem asi spadl z Gurunu a neprožil své dětství na naší zahradě. A velké řeky … řeky zamrzají! Považte. Naši předkové na nich běžně bruslili (a neměli přitom bundy s nanovlákny).
Co mě ale zarazilo nejvíce, byla zpráva o rekordní spotřebě energie v těchto dnech. Už nevím, kolik to bylo megawattů, ale jistě hodně, když to stálo za zprávu. Tak mě ale napadlo, jak je to vůbec možné. Na území Česka je nás tak nějak pořád stejně – cirka deset milionů. Stále máme ty úspornější a úspornější spotřebiče, v našich vytápěcích systémech jsou stále dokonalejší jednotky a topeniště, zateplovací polystyrenová architektura dosáhla myslím svého vrcholu … tak kde jsou ty příznivé efekty všech těch dotačních velkoakcí? Jak to, že nás jeden týden starého dobrého února takhle vykolejí? Nebo je to jen mediální humbuk, aby bylo o čem psát? A nebo byly všechny ty vylepšovací akce stejnou bublinou, jako v nedávné době kejkle s biopalivy, zdravými light potravinami, prošlými autolekárničkami, a dalšími byznysovými fígly. To večer ve zprávách asi říkat nebudou. (Ostatně očekávám, že pod vedením nejvyššího zemědělce brzy někdo navrhne za ty nesnesitelné mrazy vyplácet příslušné odškodné ze státního rozpočtu)
