Jak si představovali architekti a teoretici v minulosti kolektivní bydlení, jak staví mexičan Alberto Kalach (a jak ve svých domech sází stromy) a jak se dá pracovat s textilem, to jsou témata nově otevřených výstav v Oblastní galerii v Liberci. Včera proběhla vernisáž, ode dneška jsou k dispozici všem návštěvníkům a bude tomu tak až do začátku léta letošního roku.
Výstava věnovaná bydlení o jakém snili (někteří) naši předci, je nejrozsáhlejší a nejvydatnější a do Liberce doputovala z Olomouce (a po ukončení své severočeské mise se přesune do jižních Čech). Představuje a zkoumá fenomén společného bydlení v tzv. Kolektivních domech v sobě spojuje touhu žen po usnadnění prací v domácnosti, teoretický koncept nejmenšího bytu, plánované hospodářství socialistické země i současné ekologické uvažování. Kolektivní dům nabízí svým obyvatelům společné prostory jako jsou prádelna, knihovna, tělocvična nebo restaurace a současně nabízí privátní prostor, který ale postrádá některé funkce přesunuté do společné části domu. Myšlenku kolektivního domu rozvíjela československá architektura v různých formách koldomů a hotelových domů po celé 20. století.
Koncepty, které na výstavě vidíme, jsou mnohdy pozoruhodné, nesou v sobě ale také často odpudivého ducha socialisticko – komunistických idejí mířící ke světlým zítřkům. Paradoxně se ale sdílené bydlení (stejně jako kdejaké další sdílení) stalo trendem, který se prosadil v posledních letech i u nás (v seriálu Přátelé se takhle žilo už dávno!) a tak se myšlenky dávných teoretiků realizují ve zcela jiném kontextu.
Na výstavě uvidíme zajímavá a možná inspirativní řešení prostorová a architektonická, zároveň je tu velký přesah do sociálních sfér a námětů k přemýšlení o tom, jak se v takových domech žilo a nebo mohlo žít.
Každopádně si na tenhle part aktuální výstavní nabídky udělejte dost času. Je rozsáhlá a lze ji nahlížet z mnoha stran.
(Katalog zatím není k dispozici, v průběhu výstavy by měl být na pultech).
O jiném bydlení je také expozice věnovaná Alberto Kalachovi a jeho domu, který stoj na okraji parku Bosque de Capultepec ve Mexico City. Podle popisu jde o stavbu mimo běžné parametry: do budovy vstupujete přes zelenou džungli vyplňující první dvě nadzemní podlaží a chodník z placatých kamenů vás směřuje k ukryté recepci.
Jak je to udělané, jestli rostliny nemohou celou stavbu ohrozit a jestli se bude takto stavět běžně, to jsou otázky, které mě napadají a na které třeba Alberto Kalach odpovídal na včerejší přednášce přímo v galerii. Bohužel jsem už nebyl na místě, ale existuje určitá naděje, že přednášku někdo nahrál a bude zveřejněna.
(Jestli mezi rostlinami, které v té zmiňované džungli rostou, je také ganja, není nic známo, ale že by právě tady nebyla přítomná je jaksi proti přírodě. Ne?)
Poslední nová expozice Caramello je věnovaná práci Viktorie Langer. Ta tu vystavuje malbu na textilu, spíše abstraktní kusy (zmiňovaný přesah k figurám mi unikl. Ale to může být momentální dispozicí diváka). Výstava V. L. byla dokončena až přímo na místě a to ji dává zvláštní dynamiku, kterou ještě podporují zvláštní lapače snů, objekty vyrobené z věcí a předmětů, které byly dávno mrtvé, tady však dostaly šanci žít nový a zajímavý život.
