Maluju … tedy maluju … bílím. Bílím strop v ložnici. Máchám štětkou nad hlavou a pomalu měním sněhobílý strop na zářivě bílou. Chvílemi nevím, kde jsem právě skončil a pořád se mi při tom vrací vzpomínka na Arnolda Rimmera z Červeného trpaslíka, jak buzeruje robíky při přetírání chodby z ocelově šedé na vojenskou šedou. Já tu Rimmera nemám, rimmeruju si sám. Až zítřejší denní světlo prozradí, kde všude se objeví pověstní kocouři…
– – –
Na to bílení jsem si pořídil v obchodě fungl novou štětku. Přišel jsem tam jako ten, co už něco zná a zahnul k regálu se štětkama. Chvíli v nich tápu, protože jsou tam jen takové ty velké, co už mám doma a nepotřebuju. Potřebuju o něco menší. Prodavačka chvíli kouká, jak tam bezradně zírám a vyrazí mi na pomoc. Decentně jí sdělím svůj štětkový problém, ona se chápavě zatváří a prozradí, že ty menší už nejsou štětky ale štětce. A to je ve vedlejším regálu. Nakonec si tedy nesu domů ten velký štětec, co není malá štětka, a napadá mě, že štětky a štětce to vlastně mají stejně jako pavouci. Tam jsou taky vždycky největší samičky a samečci jsou tak nějak vedle. Nebo k obědu. Ten novej štetec musím dát někam jinam, než mám štětky. Aby se mi do konce malování nesežrali…
– – –
A propos pavouci. Pavouky mám rád. Mám jich plnej svůj starej dům a moc vůči nim nezasahuju. Protože čím víc pavouků, tím míň komárů a octomilek. Ale úplně se to nedá. Vzpomínám, jak jsem se jednou probudil ve svý ložnici, a na tom stropě, co ho teďka bílím, jsem přímo nad sebou viděl nějaký pohyb. Vypadalo to jako mihotavý stín, ale kdeže. Nahmatal jsem brejle na nočním stolku a pak viděl, že je to stará pavoučice, která tam rozbila domácí ležení pro čerstvě narozený pavoučky. Byly jich desítky a navzájem tam pobíhali a požírali se … no hotová malá matějská. Tedy jen až do doby, kdy jejich hemžení ukončil Velký Smeták. Ale moc jsem nepřitlačil, aby tam nebyl flek. A vyklepnul jsem je z okna. I pavouci maj dostat druhou šanci.
– – –
A tak bílím a při té jednotvárné práci můžou myšlenky volně běžet. Hlava vyplavuje jednotlivé malichernosti a kraviny a pak to znova spojuje do neuvěřitelně praštěných obrazců. A jen občas vznikne něco, co dává možná trochu smysl. Silně mi to připomíná činnost současných ministrů. Asi by měli jít taky chvíli bílit, aby se jim alespoň něco pospojovalo.
