Konec starých časů je satira Jaroslava Žáka, autora, který je spojován zejména s filmy ze studentského prostředí (Cesta do hlubin študákovy duše a Škola základ života). Jeho tvorba po válce, a zejména po roce 1948, se šéfům nově implantovanému režimu nehodila. Satira, která si bere na mušku to nejhorší, co nová doba přinesla, odsoudila Jaroslava Žáka k životu mimo oficiální literární provoz a knihy psal vlastně bez naděje, že budou vydány. Vešly tak ve známost až po roce 1989.
Konec starých časů tím, že popisuje právě dějinný zvrat roku 1948, jakoby právě nyní získával na aktuálnosti, protože situace ve společnosti mnohými náznaky, ale i razantními činy, právě tenhle dějinný průser připomíná a přímo si říká o nové čtení.
Je proto chvályhodné, že se předlohy chopil realizační tým libereckého Malého divadla a uvádí hru inspirovanou právě tímhle Žákovým dílem.
Protože jsme v tuto chvíli viděli pouze část generálky, necháme si hodnocení inscenace na příště a případným divákům přinášíme jako upoutávku právě pouze několik fotografií ze zkoušky:
A tady ještě pár slov o předloze:
……Vytvořil tragikomický obraz revoluce a postupujícího převratu na malém městě/…/. Žák porovnává ideologii, metody, osoby i konkrétní situace nedávno poraženého fašismu s právě nastupující komunistickou diktaturou: „Dějiny se neopakují, ale mnohdy se určitá údobí podobají jako vejce vejci.“ Oba systémy jsou poznamenány násilím, oba mají potřebu Velikého Vůdce. Jestliže fašismus rozdělil lidstvo na rasy, komunistická ideologie je rozdělila na třídy. Groteskní paralely vede Žák i v dalších příznacích obou režimů: nesmyslné a nespravedlivé postihy, zatýkání, bití, fanatismus, opojení mocí, donášení, zabavování majetků, falšování skutečností, vyřizování osobních účtů. Do funkcí se hrnou ambiciózní křiklouni, kteří odpovědnost za dosavadní vlastní neschopnost a osobní nezdary přičítají jiným.
Městečko (fiktivní) Pepův Týnec připomínající slavné Chevallierovy Zvonokosy se všemi znaky maloměsta zaznamenává jako komický seismograf všechny výkyvy státního převratu. Předobrazem Pepova Týnce bylo města Jaroměř, kde Jaroslav Žák působil od roku 1936 do roku 1946 na gymnáziu jako středoškolský profesor, a také Železný Brod (odkud pocházela jeho manželka a kde působil jeho bratr Josef. Do některých figur románu promítl Žák konkrétní vnějškové i povahové rysy svých přátel a známých. Do prostředí Pepova Týnce přenesl také události, které se odehrávaly jinde, např. pražskou aféru se zákrokem proti studentům, a nebyl by to Jaroslav Žák, autor proslulých knih o studentech a kantorech, aby nevyužil své důvěrné znalosti školního prostředí a část děje neumístil do gymnázia.
