Hned několik „nálezů“ si může s nejnovější premiérou (v pátek třináctého !) připsat Činoherní studio v pozvolna ke konci se chýlící divadelní sezóně Ztráty a nálezy. Na ústeckou scénu se po více jak třiceti letech vrací sociologické drama PAZOUR britského dramatika Howarda Barkera (tehdy v Krobotově režii s Ondřejem Vetchým v titulní roli; docela by mne zajímalo, zda existují kromě mne i další pamětníci tohoto představení). S ním se po delší době vrací „domů“ také režisér Jiří Pokorný.
Celá inscenace začíná výborným fórkem. Diváky, usazující se v hledišti, provází hladivá a příjemná, ztišená verze May way Franka Sinatry, krásně vyklidňující. Hned se zhasnutými světly ale přichází povedená „výsměšná“ parodie téže skladby. A je jasné, že to nebude žádná procházka rozkvetlými loukami. Není.
Od úvodní scény se celá inscenace řítí v rychlém tempu (text je výrazně upraven a probrán ku prospěchu výsledného vyznění), jednotlivé figury přicházejí a odcházejí a každá zanechá na scéně „kus špíny“, která se hromadí v duši Noela aka Pazoura. Jeho představitel, mladý a velmi nadějný herec Adam Ernest, nemá vůbec jednoduchou úlohu, protože na velmi malé ploše musí projít od šikanovaného otloukánka k psychopatickému drsňákovi, který se rozhodne v té špíně přežít za každou cenu. Ani divák zde nemá snadné rozhodování, zda ho litovat a fandit mu, soucítit s ním (vzepřel se nešťastnému osudu i drsné době, vzal osud do svých rukou, jakkoli jsou tu pohnutky pokrouceny) nebo ho nesnášet (zvláště, když pod drsnou maskou krutého pasáka stále probleskuje zamindrákovaný nedospělý kluk). Že to všechno nemůže dobře dopadnout je nabíledni. A když se v samotném závěru zjeví „deus ex machina“ Kristina, je vám jasné, že zlo, zaseté do dětské duše Noela-Pazoura, nekončí…
Z mého pohledu velmi vydařený kus má mírně „problematický“ pouze závěr. V posledních replikách Pazourových by mělo být více mrazivosti (a to Adam určitě dokáže) a naléhavosti, aby divák dostal tu závěrečnou dávku, která ho „rozseká“. Ale to je spíše práce pro režiséra, než pro herce. Je tu určitě šance, že se inscenace bude ještě vyvíjet s dalšími a dalšími reprízami.
Zlo plodí zlo. Možná, že vedle něj žijeme tak blízko, že už jsme na něj zapomněli, pustili ho ze zřetele. Nejnovější kus Činoherního studia vám to v drsné rychlé jízdě připomene. Možná vám nebude úplně dobře. Ale rozhodně byste Pazoura neměli minout.
