Již tento víkend 18. a 20. května v 19 hodin proběhnou v Divadle F. X. Šaldy dvě premiéry operety Johann Strauss ml. Noc v Benátkách.
Deváté jevištní dílo Johanna Strausse mladšího Noc v Benátkách se řadí k nejtypičtějším svého žánru – klasické operety. Jako lidovější typ hudebního divadla se začala opereta rozvíjet od začátku 19. století v souvislosti s etablováním měšťanské společnosti. Hlavními vývojovými zdroji se staly typy komické opery (v německých oblastech Singspiel, ve Francii Opére-comique, v Itálii Opera buffa). Svého vrcholu žánr dosáhl v tvorbě francouzského JacquesseOffenbacha (Orfeus v Podsvětí, Krásná Helena) a v typu operety „vídeňské“, jejímiž hlavními představiteli jsou právě Johann Strauss ml., dále Franz Lehár, či také Oskar Nedbal. Před polovinou 20. století byl žánr operety pozvolna vystřídán muzikálem, který za užití nových stylů i technologií populární hudby přejal plně její roli.
Ačkoliv bývá opereta považována za lehčí a zábavnější typ opery, často až s rysy pokleslé zábavy, vznikaly v tomto žánru i skutečné hudební poklady. K těmto nepochybně náleží i Straussovo dílo.
Johann Strauss mladší (25. 10. 1825 Sankt Ulrich u Vídně – 3. 7. 1899 Vídeň) pocházel z rodiny s bohatou kapelnickou tradicí. Úspěšným skladatelem pochodů a salonní hudby byl i Johannův otec Johann Strauss starší (znám je zvláště jeho Radeckého marš), který znalý muzikantské „řehole“, usiloval o to, aby se nejstarší syn věnoval kariéře bankovního úředníka – marně. Skladatelem a kapelníkem se stal nejenom Johann, ale i oba mladší bratři Josef a Eduard. Kromě hudebního nadání projevoval Johann mladší i organizační a manažérské schopnosti. V 19 letech získal od vídeňského magistrátu licenci k provozování vlastního orchestru a začal úspěšně konkurovat podnikání svého otce. Cesta k úspěchu a proslulosti budoucího vídeňského krále valčíků však byla dlouhá a trnitá. Během revoluce 1848 Johann Strauss ml. výrazně stranil revolucionářům, což na dlouhá léta zabránilo jeho uplatnění u císařského dvora, zažil rovněž kuriózní spory s bratrem ohledně autorství některých skladeb, které nakonec rozhodl až soud ve prospěch Johanna, na základě analýzy děl Johannesem Brahmsem. Během těchto let Johann Strauss mladší nalezl svůj osobitý styl, charakteristický líbeznými až podbízivými melodiemi, které však dovedl harmonicky a instrumentálně zpracovat s jedinečným smyslem pro pointu a celkovou formu. Bezděčně tak povýšil dobovou populární hudbu do uměleckých rovin. Zvláště Straussovy valčíky (Císařský, Na krásném modrém Dunaji), ale též kvapíky, polky a jiné taneční skladby (TritschTratsch Polka) se staly nedílnou součástí charakteristiky podunajské metropole, stejně jako operetní tvorba.
Operety Strauss z počátku úspěšně odmítal, ke kompozici první z nich jej přivedla až první manželka (byl ženat celkem třikrát), operní pěvkyně Henrietta Treffz. Od roku 1871 až do autorovy smrti tak vzniklo úctyhodných 16 operet, z nichž zvláště Netopýr (1874), Noc v Benátkách (1883), Cikánský baron (1885) a Vídeňská krev (1899) jsou dodnes pravidelnými repertoárovými kusy světových divadelních scén.
Noc v Benátkách je rozverným příběhem, jehož děj se odehrává během jedné karnevalové noci a je protkán řadou záměn, milostných situací i nedorozumění, které se dějí okolo sukničkářského vévody Urbina. Do těchto pletek se dostává i mladá zamilovaná dvojice – rybářské děvče Annina a vévodský lazebník Caramello. Strauss operetu komponoval k příležitosti znovuotevření berlínského divadla Krále Fridricha Viléma. Premiéra se zde konala 3. října 1883 a vyvolala velkolepý, byť částečně rozpačitý ohlas. Všichni byli nadšeni hudbou, ale libreto ve své první verzi budilo rozpaky – například tím, že je tehdejší společnost považovala za „přisprostlé. Následná diskuze přiměla Strausse k úpravám libreta, díky nimž další uvedení ve Vídni znamenalo raketový start úspěšné operety na světová jeviště.
Hudební nastudování, dirigent: Josef Kurfiřt
Režie, choreografie: Dana Dinková
Scéna: Marek Šafárik
Sbormistři: Miriam Němcová, Anna Novotná Pešková
Kostýmy: Adriena Adamíková
Asistent režie: Šárka Brodaczová
Dramaturgie: Linda Keprtová
Osoby a obsazení:
Quido, vévoda z Urbina: Tomáš Černý, Petr Horák
Caramello, lazebník: Josef Moravec, Dušan Růžička
Pappacoda, kuchař: Daniel Klánský, Martin Slavík
Anina, rybářské děvče: Miroslava Časarová, Věra Poláchová
Ciboletta, kuchařka: Soňa Godarská, Tereza Hořejšová
Agricola: Blanka Černá, Petra Vondrová
BartolomeoDelaqua: Jaroslav Patočka, Andrej Styrkul
Barbara: Zuzana Maxová Pecová, Veronika Mičjarová
Enrico: Marian Mičjar
Barbaruccio: Zdeněk Nádeník
Testaccio: Pavel Hejl
Orchestr, sbor a balet DFXŠ
Inspice: Marian Mičjar
Nápověda: Alena Režná
K režijní spolupráci byla přizvána zkušená slovenská režisérka, herečka a choreografka Dana Dinková – jedná se o její první spolupráci s DFXŠ.
„Pri koncipovaní inscenáciesomhľadalazlatústrednú cestu – nevzdialiťsa od cieľa operety – pobaviť a výtvarneulahodiť divákovi, ale zároveň som považovala za dôležiténeskĺznuť do prvoplánového výkladu, ktorý opereta akožáner sám osebeponúka. Dúfam, že sa to našoukoncepcioupodarí. Kostýmovo i scénicky sa ocitáme približne v rokoch vzniku samotnej operety, niekedy možno s menším dekadentnýmnádychom bez striktnéhorešpektovania historických faktov“.
Dana Dinková – režisérka
Hudebního nastudování operety se chopil absolvent pražské konzervatoře, dirigent a zpěvák Josef Kurfiřt, původem z Liberce, který s libereckým souborem spolupracoval již jako sbormistr a druhý dirigent ve Smetanových Dvou vdovách a jako externí zpěvák sboru v řadě operních představení.
„Noc v Benátkách má mnoho provozovacích verzí a pro libereckou inscenaci jsme zvolili tzv. verzi vídeňskou, která vznikla přepracováním operety ještě ve stejném roce světové premiéry. Ačkoliv je to verze tříaktová, tak pro naše potřeby jsme druhé a třetí jednání proškrtali a sloučili.
Měli jsme možnost vycházet z revidovaného vydání a přiblížit se tak co nejvíce Straussovým hudebním záměrům“.
Josef Kurfiřt – dirigent představení
