Stalo se již pravidlem a dobrou tradicí, že poslední premiéra sezóny ústeckého Činoherního studia je prezentována v netradičních prostředích města (připomínám všechny tři díly Jindřicha VI. postupně uváděných v bývalých prostorách Tukanu, o rok později v Červeném kostele a loni v areálu bývalé likérky v Krásném Březně).
Pro letošek vybrali tvůrci lesnického hororu TICHO PO PĚŠINĚ velmi šťastně prostor lesoparku ústeckého letního kina, kde byla prezentována premiéra a dvě následné reprízy ve třech po sobě jdoucích večerech.
Autorský mladý kolektiv pod vedením režisérky Anny Klimešové (dále Boris Jedinák dramaturg, Mikoláš Zíka, Klára Fleková a skladatel hudby Ian Mikyska) předložil divákům z mého pohledu vydařenou a roztomilou inscenaci vlastního textu. Na pozadí „kriminální historky“ nabídli zamyšlení nad dodržováním tradic, nahlédnutí do zvláštního světa myslivců a jejich rituálů, ale také svět posledního žijícího jelena, který je bezohledně uloven tzv. pánem tvorstva, jenž se následně proměňuje z lovce v lovnou zvěř.
I když je v závěru na place více mrtvol, než u Shakespeara, nejde o hru pochmurnou či morbidní (byť v některých momentech mírně bizarní). Smích v hledišti byl častým úkazem, odměňujícím výborné nápady situační i slovní komiky, někdy až na hraně grotesky, prostě nevážně o vážných věcech, což byl opravdu dobrý tah.
Při zkoušení a vzniku inscenace byl velký prostor věnován nápadům a improvizacím samotných herců, kteří jsou výborní a uvěřitelní, ať už se pohybují v rolích „člověčích“ či zvířecích (které především si všichni náležitě užívají) ve velmi pěkných maskách. Je těžké vyzdvihnout jednotlivce, pro mne jednoznačně dominují Hubert Lukáše Černocha v souhře Viléma Adama Ernesta, výborná je hostující Tereza Volánková v roli Hany Kokešové i Anička Kratochvílová jako její dcera Antonie, tradičně dobrý je Jan Plouhar v roli slizkého démona Karla Konráda (s velkou chutí si také vystřihl posledního jelena a vlka).
Nedílnou součástí celého kusu je opravdu dobrá muzika, vycházející z mysliveckých „zpěvníků“ signálů a fanfár, a především výtečně prezentovaná živým dechovým kvartetem. Svou roli hrají i přirozené zvuky a „obrazy“ lesoparku. Protože inscenace bude v nové sezóně součástí repertoáru, bude zajímavé sledovat, co udělá s celkovou atmosférou a vyzněním přenesení pod střechu ve Varšavské.
Ticho po pěšině je v mých očích dalším „nálezem“ v končící sezóně s potenciálem divácké úspěšnosti. V netradičním prostředí budou mít diváci šanci jej vidět ještě v závěru srpna na oblíbené Divadelní zahradě v parku Českého rozhlasu.Nemohu jinak, než rozhodně doporučit.
