Tak jsem se nedávno toulal rozpálenými ulicemi České Lípy, a tu mě tak shůry přepadla myšlenka, že bych si zasloužil knihu. Nu dobrá, povídám si sobě, už trochu vyšinutý z toho vedra … jsem tady dole v Lípě u starých obchoďáků a hradu a v ulici rovnou k náměstí jsou hnedka dvě knihkupectví. Natolik tohle město snad ještě znám, abych to věděl.
Tak jaký problém, jde se. Stoupám tou liduprázdnou ulicí k prvnímu obchodu, vejdu, stísněné prostůrky bez lidí, všude kolem ty propagované bestsellery, něco pro ženy, kuchařky, něco barevného pro děti .. a nic, po čem mé srdce touží. Tak nic. Šup ven a šup do sousedního obchůdku a … jako přes kopírák. Ty samé tituly, ta samá filozofie toho, po čem čtenář touží. A tak s hlavou sklopenou, že zas to jednou neklaplo, vydal jsem se boční ulicí za svým jiným cílem a najednou, když jsem tu hlavu přizvedl, čtu – Knihkupectví Reynek. A tam, úplně vzadu, za těmi tuctovými i místy velmi zajímavými tituly je pár polic, nebo spíš poliček, kde se ještě udržela trocha poezie. A tak na hřbetech malých knížek tam můžete číst jména jako Jirous, Skácel, Zahradníček, Gellner, Reynek samozřejmě … bylo jasné, že jsem u cíle! Utratil jsem tam trochu, ne že ne, a jedna z těch knížek mě překvapila více než ostatní. Byla totiž úplně nová, letošní, čerstvá, ještě syrová a její titul hlásal, že Garden is open. Autorem je Vratislav Brabenec, ano ten třímač saxofonu v sestavě The Plastic People of the Universe. Co se Brabencovy literární tvorby týká, nebyl jsem (a stále nejsem) tak docela v obraze, a tak možná právě proto jsem si mohl užít ten náraz na jeho vidění světa, na jeho básně, které se často tváří jako fejsbůkové statusy (kdyby byl autor o dvě, tři generace mladší), na tu syrovou přímost, kdy někdo říká přesně jak to je … a přesto z toho vyjde báseň… Je toho hodně, co může čtení téhle sbírky v člověku vyvolávat, zvlášť když si o sobě proboha myslí, že do té otevřené zahrady taky trochu vidí. A svěží je na tom ta skutečnost, že nejde o nějaké staré sebrané věci, ale o tvorbu z posledních tří, čtyř let, takže to není o nějakém přeskakování odněkud někam (jak básník „zrál“, jak se někdy píše), ale o tom, jak je Brabencovi tady a teď. Mluví … a taky baví. Nepokrytě. To je třeba dodat. Třeba: … JÁ SE Z TÝ LÁSKY… já se z tý lásky asi poseru říkal opilý V. B. a tak se taky stalo před domovními dveřmi člověk nemá se modlit tak upřímně
