Než jsem odjel z Litoměřic, kde byl o víkendu (31. 8. — 2. 9. 2018)ukončen osmnáctý ročník místního filmového festiválku, zeptal jsem se jeho šéfky, Hany Galiové, jestli bude pokračovat. Podívala se na mě jestli jsem normální, protože: samozřejmě. Ze všech ředitelů (nejen) filmových festivalů, kteří byli vždycky na konci události minimálně vyčerpaní, ona vyloženě sršela energií. O příští ročník se nebojím a dvacítku dají v Litoměřicích jako nic.
Sebekriticky říkám hned na začátku, že jsem dorazil až v sobotu, tedy po slavnostním zahájení v jehož rámci se promítal film Jan Palach za účasti režiséra Roberta Sedláčka, a stihl jsem přesně jeden film, jednu besedu, jeden experiment a jeden koncert, což bylo právě tak akorát, abych byl kulturně zcela uspokojen, ale ne vyčerpán.
Tématem letošního ročníku byla nezávislost, nespoutanost a svoboda.
Ruský film Jak Víťa Česnek vezl Ljochu Vrtáka do důchoďáku je gangsterská road movie na hodně východní způsob a má svou poezii loserů, kteří své zbabrané životy řeší tak, jak viděli v kině na hodně západní způsob. Je to tak strašně sebekriticky směšné, že z toho až mrazí. Člověka napadne (i když nemá kolťák zastrčený za pasem svých značkových tepláků): nejsme my náhodou taky takoví magoři? Nehledáme v životě to, co tam nen a nenecháváme si utéct všechno to ostatní, co nám nabízí?
Na besedě se scénaristou a výtvarníkem dokumentárního komiksu Svatá Barbora, Marky Šindelkou a Pokorným se pochopitelně řešila hlavně předloha — Kuřimská kauza. Konstrukce spasitelky lidstva Barbory, někdy také Aničky a někdy někoho úplně jiného. Zamotaný kriminální případ, který se do dnešního dne nedočkal svého vyšetření se stal oříškem i pro tým, který pracoval na jeho komiksovém ztvárnění a vzpíral se své adaptaci; než byl dokončen a vydán uplynulo šest let!
Dneska je na pultech knihkupectví a i když samozřejmě není, jako originál, hlavně potravou pro konzumenty bulváru otevírá znovu témata, která nastolil. Necháváme se manipulovat tak snadno jak je v příběhu naznačeno?
Já to nevím. Bojím se, že ano, a při tom doufám, že ne. Vyhlídky nic moc.
Pramítačka Jana Kulky – experimentální performance s (nejen) filmovým materiálem a speciálně zrekonstruovanou promítačkou byla opravdu hodně experimentální a vydržel jsem jenomůlku. Možná jsem v tu chvíli už nebyl dostatečně nezávislý, nespoutaný a svobodný a nebo se dostavila únava. Rozhodně ale toho týpka registruju a příště to zkusím ještě jednou.
Koncert v hospodě u letního kina patřil kapele Manon Meurt z Rakovníka. Chvílemi zasněná a chvílemi odpíchnutá muzika publikum okamžitě akceptovaná (tady chodí na koncerty diváci Kořene a Pokořene) takže žádné překvapení a já si zkusím jméno Manon Meurt zapamatovat. Manon mi jde, Meurt si musím chvíli opakovat. Meurt, Meurt, Meurt…
Diváci, kteří každoročně míří na festival do Varů a nebo na filmovou školu do Uherského Hradiště nejsou všichni filmový fanoušci v republice. Někteří mají rádi komornější prostředí a klidnější atmosféru. Ti se v Litoměřicích rozhodně dočkají. Už za rok.
