20. května 2018 jsem se vydal na mou druhou sportovní výpravu Evropou, tentokrát směrem na západ do Francie a Španělska. Jdu a běžím, před sebou tlačím dětský sportovní vozík, který váží 65 až 70 kg. Vedle potravin vezu oblečení, spacák, elektroniku, power banky, energii dodávají solární panely. V Chebu jsem pořídil stan.
V ČR jsem dělal přednášky a besedy ve spolupráci se Záchranným kruhem na téma ochrana zdraví a života a první pomoc. Konaly se například v charitách, školách, které mi na oplátku poskytly ubytování. K ubytování někdy využívám cestovatelské portály, občas mě místní nechají přespat doma.
Aktuálně mám v nohách přibližně 1950 km a mám stále dva původní páry bot se speciálním tlumením. Pro navigaci používám aplikaci Mapy.cz. K nalezení lokálních míst, např. supermarketů využívám Google Maps.
Na cestě se setkávám s ochotou místních, pohostinností, zájmem, ale často i s ignorancí, posměchem a hrubostí. Negativní odezva je asi reakcí na únavu a cestovní stres – nové prostředí, lidé, starost o zajištění věcí nezbytných k přežití, které nejsou samozřejmostí. Předevčírem se mi pokladní po náramné zábavě s nakupujícími přede mnou vysmála do obličeje. S pravidelností mi auta vyjíždějí do cesty na křižovatkách, i tam kde není civilizace, asi jsou zvědaví. Snažím se uchovat vzpomínky na dobré chvilky. Musím se obracet na místní kvůli vodě a omytí, někdy i pořízení jídla nebo jiných nutností, aktuálně mi chybí třeba ramínko, na kterém suším propocené oblečení.
Ptal jsem se jednou na restauraci, která měla být poblíž, díky tomu mě jedna Angličanka žijící ve Francii pozvala na rodinnou večeři. Včera na mě pokřikovaly dvě dámy v Saint-Chéronu, nakonec jsem se mohl osprchovat a daly mi občerstvení i na cestu.
Několik týdnů jsem se musel vypořádávat s vedry, někdy i 37° C. Kolem Lucemburku to bylo docela kritické, díky motivaci překročení hranice jsem dorazil do země kolem půl čtvrté ráno, další den mě začalo tahat lýtko. Díky loňské cestě do Maďarska a doplňkům stravy naštěstí tělo zátěž nějak zvládá. Horší je to psychicky, párkrát jsem to chtěl vzdát. Podařilo se mi ale překonat překážky. Do Paříže – mnou zatím nepoznané jsem v menší euforii dorazil po 100 dnech. Řádně promočen, k Eifellovce jsem ale musel, už se vyčasilo, ten den tracker naměřil 42 km. Vozík je již trochu jetý, musím pravidelně udržovat spodek a boky odolnou páskou, odešly dva zipy, kroutí se ráfek.
Původní plán byl do Santiaga de Compostely, kvůli masivní vzdálenosti padlo rozhodnutí vydat se „jen“ do Barcelony. Uvidíme, kam až dojdu…
Děkuji za podporu ZP MVČR a dalším menším finančním a materiálním sponzorům.
Informace najdete na www.pavelvodicka.info/run-for-life
Sledovat mě můžete na www.facebook.com/runforlife2
www.instagram.com/pavel.vodicka
