To jsem nevěděl, že konzumovat muchomůrky červené prostřednictvím sobů je mnohem příjemnější než jíst je jenom tak nasušené! Dělá se to tak, že muchomůrky necháte sežrat sobům a sami potom konzumujete jejich lehce kontaminovanou moč. A není to jediná věc, kterou jsem se dozvěděl z čtyřsetstránkového románu Alexandera Boldizara Ošklivec, jejž v českém překladu stihla ještě před prázdninami vydat brněnská JOTA (z anglického originálu The Ugly ho přeložil Richard Janda).
Slovák Ošklivec Mužduk IV. žije na Sibiři se svým slovenským kmenem a budoucnost si nijak neplánuje. Stane se náčelníkem; o svou pozici uvnitř kmene se bude ucházet a bojovat prostřednictvím tradiční hry – házení balvanů na své soky. Bude též kromě již zmíněné sobí moči konzumovat slivovici, plácat holky po zadku a vůbec si s nimi užívat rustikálního života, bránit se Rusákům. Jenomže: do jeho života a do života jeho kmene vstoupí americký obchodník, který od Rusů koupil území, jež Slováci obývají a na němž mají v plánu postavit hotel a motýlí rezervaci.
Mužduk si uvědomí, že tohle je svět, ve kterém neplatí srozumitelná pravidla: já chlap, ty chlap, tak si to vyřídíme na férovku… Tohle je svět kliček a smyček, ve kterém se nevrhají kameny, ale kde je potřeba vrhat slova. Tady začíná jeho „cesta tam a zase zpátky“, přes Sibiř na Harvard a pak zas přes Afriku nazpět do hor.
Alexander Boldizar, sám původem Slovák a rovněž absolvent Harvardu, který nějaký čas prožil v Africe, ze svých zkušeností upekl bizarní a pitoreskní román podávající velmi přesnou zprávu o světě, ve kterém žijeme. Vyprávění se po úvodní kapitole rozeběhne dvěma liniemi: po africké a po harvardské. Ty posléze začínají vysvětlovat jedna druhou a každá z nich líčí život ve zcela jiných realitách a reáliích, ve kterých nám je dáno, tak či tak, i když málokdy takto intenzivně, žít své životy.
„To není pravda,“ píše Boldizar. „Jsem tady ze stejného důvodu, z jakého přišli do Afriky všichni běloši.“
„Vydělávat peníze a financovat občanské války?“ zeptal se Amadou.
„Běloši přicházeli do Afriky, aby je nesvazovala žádná pravidla, kterých si ve svých zemích vytvořili příliš.“
A nejen v této knize. Máme pravidla, podle kterých bychom chtěli žít, jenomže se podle všech najednou žít nedá. Je to trvalý a stále se rozrůstající rozpor, který jako by neměl řešení. Kromě života na nějaké vlastní „Sibiři“, kam okolní svět nedosáhne. Naštěstí to jde. Alespoň v některých knihách. Třeba v Ošklivci.
Psáno pro reflex.online.
