Pokud chodíte do divadla, možná ten obvyklý obrázek znáte. Přijede divadlo. Zpravidla je to jedno auto, nebo auto s vlekem, plus mínus pět šest herců a jeden technik… a je jedno jestli jde o ochotníky nebo ty četné profi „zájezdovky“, které obrážejí se známými hereckými tvářemi malé kulturáky v pohraničí. Prostě jde o to, úsporně (jak prostorem tak náklady) naložit celou inscenaci, rozbalit na místě, sbalit po představení a jet zase dál. Takhle tomu alespoň dlouhá léta bylo.
Proč o tom začínám? Dostalo se mi totiž takového privilegia být členem poroty na festivalu ochotnických divadel FEMAD Poděbrady – jednoho z vrcholů ochotnické sezony. Nechci tu teď rozebírat, kdo tam byl a jak se mu dařilo, ale zaujala mě jiná věc, věc ke které jsem mířil v úvodu. Nejlepší čtyři inscenace (na kterých jsme se v porotě celkem lehce shodli) měly totiž obsazení čítající nejméně dvacítku herců a víc! A to vše ve všech případech podpořené mohutnou scénickou výpravou. Tedy věc, která byla ještě před několika sezonami na ochotnických scénách spíše výjimkou. Možná je to anomálie, možná je to trend, nevím. Na jednu stranu je skvělé, že jsou tu jednak lidé ochotní ve svém volném čase zorganizovat takovou masu lidí a záležitostí s tím spojených a druhak že je tu tolik lidí ochotných se toho aktivně zúčastňovat…, ale na druhou stranu … už jsou tu cítit ruce lidí, kteří mají blízko k profesionálnímu divadlu. Ty zkušenosti jsou tam prostě zapotřebí. Jestli je i tohle dobře, také nevím. Ale diskuze o tom, kde jsou hranice mezi ochotnickým a profi divadlem je samostatný nekonečný obor, který zvláště v popůlnočních hodinách na takových festivalech nabírá na síle. Ať je to tak či tak, jeden závěr z nárůstu počtu lidí v souborech asi učinit mohu – v televizi a v kině už vážně nic pořádného nedávají.
