Bez Rozárky a bez Juráška musí se s osudem vyrovnat Popelka v divadle F.X. Šaldy v Liberci. Místo macechy má macecha, sestry zůstávají a samozřejmě je tu princ, který se prostě zamiluje v tu ránu, takže rámec pohádky je zachován. A potom nastane obyčejný život.
Rossini vystřihl operu za čtyřiadvacet dnů (!), přesto se stala základním kamenem operního repertoaru pro další historii tohoto žánru a hraje se hojně dodnes. V té hudbě je energie i vtípky a jsou tu i pasáže lyrické. Zpěváci a zpěvačky mají možnost si opravdu zazpívat, předvést své (hlavně komediální) herectví a diváci a posluchači si opravdu užijí klasický špíl, protože stopáž je spočítaná na necelé tři hodiny.
Jako klasický roztěkaný příslušník generace, který se dožil jednadvacátého století oceňuji, že jsem mohl představení vidět na jedné ze zkoušek, protože jsem si mohl podupávat ve veselých a rozverných pasáží (a že jich tu je) a doporučuji tenhle přístup i divákům, kteří příjdou na normální představení. Hudba je totiž pořád stejná. Obzvlášť v případě kousků, jako je Popelka je to dílo, které má hlavně bavit a ne nutit k meditaci a vážnosti za každou cenu. Ano: je to hudba klasická a nikoli vážná. Vytrhejte sedačka a pojďte tančit!
Už v takové drobničce, kterou jsem umístil na sociální síť jsem poznamenal, že inscenace Popelky nebude mít genderový problém, protože hlavní hrdinka je sice bita, ale je bita od sester, což jsou ženy, takže je vlastně všechno v pořádku… Tahle liberecká inscenace je ovšem, bráno doslova, genderově vlastně nevyvážená hodně, protože: režíruje Constance Larrieu, diriguje Miriam Němcová, scénu měla na starosti Marie Blažková a kostýmy Renata Slámková. Dramaturgyní je Linda Keprtová.
Když jste ale feministka, jako já, nemůže vám tahle asymetrie vůbec vadit.
Premiery budou dvě, jedna 28. a druhá 30. září.
