Milan Hlaveš je vedoucí sbírky skla, keramiky a porcelánu, kurátor sbírky moderního a současného skla a keramiky v pražském Umělecko – průmyslovém muzeu a zároveň je šéfkurátorem mezinárodního sklářského sympozia International Glass Symposium (IGS) v Novém Boru. Sešli jsme se den před jeho XIII. ročníkem. Položil jsem mu několik laických otázek a on mi na ně laskavě odpovědel. Tykali jsme si, protože se známe od nepaměti.
Je Nový Bor opravdu město skla, jak se často říká?
Zaručeně ano. Dokonce i ve světovém měřítku. Tady je kolem stodvaceti sklářských firem, jak spočítali chlapi z České sklářské společnosti, firem, které se zabývají výrobou i prodejem a to je skutečně neobyčejné. Skladba technologií, které jsou tu k dispozici je úplně neopakovatelná. Najdeš tu skoro všechno, co si dokážeš představit a týká se to skla užitkového i dekorativního. Myslím, že mohu říci, a sklářských oblastí jsem projel po celém světě hodně, že tohle jsem nikde neviděl.
Byla ale doba, kdy to s českým sklem moc dobře nevypadalo…
Ano. To byly roky 2008/9, kdy přišla celosvětová recese a týkalo se to vlastně sklářů úplně všude.
To byla doba, kdy lidé seděli na hutích a přemýšleli o tom, jestli má cenu pokračovat. Jestli nezhasnou pece … Ale potom se sešlo několik faktorů, které situaci úplně otočilo. Je zajímavé, že kromě třeba změn majitelů, struktury vlastníků atakdále, to bylo právě i tohle sympozium, které dalo o českém skle vědět. Byl šťastný nápad, že se organizace chopilo vedení města a majitelé firem. Velký díl práce pak připadl na doktorku Forgčovou.
Někteří dokonce říkali, že sympozium skončilo a začaly drnčet telefony se zájemci o nákup, ale i o spolupráci. To je rok 2009.
Dneska sem zajíždí kromě sklářů samotných i kopec obchodníků a sběratelů. Letos tu bude šéf muzea skla ze Šanghaje, ale třeba i z Izraele.
To jsou odborníci, ale co divák odvedle… Něco jako jsem já. Občas se podívám, něco si přečtu, ale na sklo se nesoustředím.
Nebojím se, že by to, co sklářské sympozium nabízí, diváky nezaujalo. Kromě toho, že uvidí spoustu provozů, kam se obvykle nedostanou, je tu pořád to sklo. Hmota velmi neuchopitelná a na první pohled nezpracovatelná, na druhou stranu hmota, která září a teče. Dá se stříhat, tahat, různě mordovat a třeba foukat. A když to umíš, za chvíli z ní může něco vzniknout.
Ti lidé na hutích pracují s docela nebezpečným materiálem, který je žhavý a někdy skoro hoří. Je to fantastické a je to vlastně veliká show. Je to radost, koukat na machry, kteří dělají svou práci dobře.
Slyšel jsem tě nedávno mluvit v rozhlase a docela sis povzdechl, že za tu dobu, kterou se sklu věnuješ, není už zase tolik věcí, které by tě dokázaly překvapit. Čeká nás nějaké překvapení tady?
To se teprve uvidí, ale zkouším se s některými výtvarníky dohodnout, že tady budou pracovat s jinou technologií, než na jakou jsou zvyklí, že třeba nebudou na malé huti, ale v továrním provozu, a i když se někdy docela důrazně ohrazují, stává se, že právě z takových spojení vznikají nové a neotřelé věci. Třeba se to povede i letos.
Myslím, že nejsem sám, kdo se úplně neorientuje ve jménech, která jsou uvedena v denních plánech. Koho nám doporučíš?
Určitě Jiřího Šuhajka, který je letos osobností sympozia. Je známý doma i ve světě, dělá velké plastiky i drobné věci a je možné, že v Boru na náměsttí přibude opravdu velká skleněná socha.
Z těch mladších třeba Lukáš Kalivoda, mladý a experimentující divous, který je mimochodem žákem profesora Kopeckého.
Bude se polévat barvami, jako pan profesor?
To ne, ale s barvami experimentuje jinak. A může se stát, že se o sklo pořeže. To se stává.
A ze světa tu bude třeba Masahiro Sasaki, kterého uvidíte ve sklárně Anežka a nebo Raven Skyriver, který je opravdu obrovská persona světového skla.
Jinak ale myslím, že nemůžeš udělat chybu, ať půjdeš, kam půjdeš.
Je něco, co by mohlo být příště jinak nebo líp?
Myslím, že International Glass Sympozium v Novém Boru má momentálně to nejlepší aranžmá, jaké je možné. Jestli to bude za tři roky něco jinak se ale vyloučit nedá. Nejlíp se přijet podívat.
