KULT 21. ZASTAVENÍ TŘETÍ aneb jde především o to, aby Heňka chtěla s Karlem [Pornografie]

Stejně jako loni, i v letošním ročníku byla součástí divadelní přehlídky KULT činoherácká premiéra. Od produkce Kultu je to poměrně odvážný tah, protože zařazují do programu kus, o kterém vlastně nevědí skoro nic, neb se formuje až těsně před samotnou přehlídkou. A zatímco loni jsem byl z výsledku mírně rozpačitý, tentokrát se stala druhá letošní premiéra ČS skutečnou ozdobou festivalového dění. Mám radost, protože k několika mým oblíbeným „stálicím“ dostávám další představení, na které budu chodit opakovaně s velikou chutí a kochat se a kochat se a kochat se…

„Jde o to, aby Heňka chtěla s Karlem„, píše v jednom z tajných dopisů podivínský varšavský režisér Fryderyk spisovateli Witoldovi. Ano, jde o TO a o nic jiného a oba chlípníci udělají vše, aby dosáhli sblížení dvou nevinných duší.

Vše, co se na jevišti odehrává a říká, může znamenat svůj opak. Anebo taky ne. Tato nejistota, k níž patří riziko, že se budete smát v okamžiku, kdy bude zbytek sálu mlčet, je jedním z charakteristických znaků nové hry. Spisovatel Witold a jeho „přítel “ Fryderyk opouštějí Varšavu a jedou si odpočinout od kavárenských intelektuálních diskusí na venkov. Zde se pouštějí do hry, jejímž cílem je sblížit dva mladé lidi a chlípně se ukájet pozorováním jejich vztahu. Jenže události se trochu komplikují. Předně kdesi v pozadí zuří druhá světová válka (ale teď je tu klid, teď je tu klid…), Heňa je již zasnoubená s upjatým a žárlivým Václavem (ukázněný a výborný Jan JANKOVSKÝ) a do toho všeho přijíždí na statek bodrého Hippolyta člen odboje Siemian, který je nositelem jakési tajné informace, ale začne mít strach, čímž všechny obyvatele venkovského sídla vystavuje ohrožení.
Příběh je zprostředkován spisovatelem Witoldem (příjemně civilní, velmi přesvědčivý a dostatečně slizký Kryštof RÝMSKÝ), který se snaží situaci komentovat, analyzovat, pochybovat, prostě si udržet nestrannost za každou cenu (nevím…snad…možná…snad…nevím ). Sám se však stává aktivním spolutvůrcem Fryderykovy (místy až démonický Jan PLOUHAR) hry, manipulátorem s lidskými osudy. Situaci komplikuje válka, žárlivý snoubenec, podivná úmrtí a spousta drobných maličkostí…

Režie mladého, ale již velmi vyzrálého Davida ŠIKTANCE, je z mého pohledu opět bravurní, stejně jako tomu bylo u Homo Faber. Od nové sezóny se stal kmenovým režisérem ústecké činohry a myslím, že je pro ni požehnáním. Vedení herců a jejich naprosté ukáznění (což platí nejen u hlavních představitelů, ale také u zbytku souboru, který jen přihrává) je dokonalé a dokáže ze všech na jevišti vytáhnout maximum. Ano, přiznávám určitou fascinaci tím člověkem, který má velký přehled, nadhled, obrazové vidění a vzhledem ke svému věku opravdu srovnanou hlavu.
Co je obzvláště potěšitelné u nejnovější inscenace, je celé její výtvarno v komplexu. Zejména v první půli je divák bombardován prokomponovanými živými obrazy, choreografie je promakaná, promyšlená do posledního detailu a všechny přestavby připomínají balet. Vše umocňuje výtečně vymyšlená variabilní scéna, výborná světla (zejména přední reflektory, osvětlující některé obrazy zdola, vytvářejí výbornou atmosféru a dodávají možná i neplánované efekty, jako je brežněvovské obočí stínohry Fryderykových brýlí, která dodává Janu Plouharovi až démonický výraz). Vydařené kostýmy jsou nedílnou součástí výtvarného efektu (a mají mnoho funkčních a logických detailů, kterých si začnete  všímat asi až tak na třetí repríze), zvolené materiály i střihy kostýmů dvou hlavních hrdinů jen podtrhují jejich postupně narůstající krásnou slizkost. K celkovému vyznění pak pomohla i westernová hudba Ondřeje ŠVANDRLÍKA, která umí zvýšit napětí a sedí k Šiktancovým živým obrazům.
S poměrně rozsáhlým a náročným textem, který zachovává poezii Gombrowiczova románu (spoluautory příkladně zvládnuté dramatizace zcela nedivadelního románu jsou David ŠIKTANC a Karel F. TOMÁNEK), si všichni tři stěžejní herci s velkou zkušeností poradili na jedničku, na premiéře mne osobně nejvíce potěšil Honza JANKOVSKÝ, při jehož monologu v druhé půli mne krásně mrazilo a mírně vlhly oči.

Spoluautorem dramatizace je Karel František TOMÁNEK .
JH : Gombrowiczův román je z mého pohledu téměř nepřenosný na jeviště, jde spíše o jakousi „poezii v próze“ s minimálním syžetem a básnickým jazykem. Proč Vás napadlo zpracovat pro divadlo právě tento román?
KFT : To zadání je nesmírně zajímavé. Jestliže v Maxi Frischovi (Homo Faber) bylo to zadání malinko jednodušší, protože se vlastně celý dá vést přes hlavní postavu, tak tady právě to jednoznačné vodítko naprosto chybí. Musíte tak hledat nějaký odpovídající divadelní jazyk tomu, co má Gombrowicz v té literární podobě. Čtenářský zážitek z toho byl fantastický, a tak chvíle jakési vnitřní paniky, jak z tohoto udělat divadlo, to byla báječná výzva a po dlouhých letech u divadla mne tyhle výzvy moc bavěj.
JH: Zápasil jste s tím hodně?
KFT : Já bych neřekl zápasil. S Davidem to probíhalo tak, že jsme si každý udělali o románu nějakou představu, já jsem ten první, kdo napíše jakousi hrubou verzi, kolem které diskutuje, připomínkujeme, vznikají představy, které se vzájemně dorovnávají, snažíte se pochopit u druhého, proč chce zrovna tohle a takhle, pokoušíte se obhájit svoje vidění a svoje stanovisko. Další proces vzniku je na první čtené zkoušce, kdy do toho vnášejí svoje postoje a názory herci, někdy chtějí třeba něco malinko jinak, a tohle hledání kompromisu je pro mne báječné dobrodružství, nikoli zápas.
JH: Nebojíte se, že Pornografie bude pro ústecké diváky složitá a možná i trochu temná?
KFT: Tahle otázka spíše míří k celkovému zaměření dramaturgii ČS v celé sezóně. My se pochopitelně snažíme nějakým způsobem repertoár vyvážit a máme na paměti různé cílové skupiny diváků. Tohle si opravdu užíváme po svém, neděláme žádné „taktické kompromisy“, je to pokus o opravdu razantní výklad i jednoznačný názor a pochopitelně to nemusí sedět každému. Mainstream to asi nebude, ale stojíme si za tím s přesvědčením, že je to velmi naléhavé a aktuální, silně rezonující téma.
JH: Vy jste vlastně o generaci a půl starší, než David. Jaká je s ním spolupráce?
KFT: To je naprosto správná otázka. Samotného mne překvapuje, že se vlastně vůbec nedostáváme do takových okamžiků, kdy bychom si vůbec nerozuměli. Samozřejmě jsou tu generační rozdíly v pohledu, ale je tam oboustranné porozumění a pak jde už jen o hledání toho nějakého „středu“, protože tady by se to dalo rozštěpit – přidat „těm mladejm“ nebo přidat „těm starejm“…
JH: Takže třenice žádné?
KFT : Já to řeknu takhle – neuvázli jsme nikdy v mrtvé bodě, a to je fajn. David jako partner je opravdu skvělej.

Sečteno, podtrženo. Druhá činoherácká premiéra se vydařila na výbornou, divadlo ukázalo, kam bude letos směřovat a vytvořilo tak další velmi silnou inscenaci, která bude jistě ozdobou prestižních divadelních festivalů, stejně jako se jí stal Homo Faber . Navíc důstojně doplnila celou Kultovní přehlídku. A to je velmi radostné zjištění. Amen.