KULT 21. ZASTAVENÍ ŠESTÉ aneb laskavé setkání dvou samot v časoprostoru

Přínosem i charakteristikou divadelní přehlídky KULT je především velký rozptyl, kdy kromě klasické činohry (letos především Činoherní studio, Dejvické divadlo či Divadlo Na Palmovce) předkládá i další formy divadelního umění či kusy, které jsou na pomezí forem. Pestrá dramaturgie festivalu má tak šanci oslovit poměrně široké spektrum potenciálních diváků.
Nejinak tomu bylo i u další letošní festivalové lahůdky UNTITLED v podání mladého divadla 6-16, která byla nabídnuta jako česká premiéra.

Ona a On se jednoho dne potkají. ONA (velmi působivá a přesvědčivá Milena STEINMASSLOVÁ) je bývalá cirkusová akrobatka, která po mozkové příhodě nuceně opouští svět cirkusu a svůj život dožívá mimo společnost, ve staré maringotce kdesi na pokraji města, zcela osamocená.
ON (opravdu výtečný Jakub GOTTWALD) je lůzr, bez práce, bez příležitosti, bez zázemí, který se živí drobnými krádežemi, také osaměle klopýtající životem.
Jejich samoty se jednoho dne náhodně protnou. Dva lidé bez budoucnosti mají na pár chvil společnou současnost.
S minimem slov, ale přesto činoherní představení s přesahem do pohybového divadla s akrobatickými prvky, mírně smutnou klauniádou či prvky grotesky má základ v dramatické situaci lidí – vyděděnců, kteří již opustili své pozice na pozici poslední. Příběh, který se může odehrát kdekoli a kdykoli, protože téma samoty je zcela nadčasové a nadprostorové. Příběh o samotě, o touze dávat, o naději.
Inscenace má z mého pohledu všechny atributy představení, které vás osloví. Od opravdu pohledné scény a úsporných světel přes působivou a živě provedenou hudbu Dana FIKEJZE až k samotným výkonům obou herců. Nechybí poetika a poezie, lehký smutek, příjemné dojetí, dětská hravost a i přes hořké téma ani humor jako únik před myšlením (ON se chce oběsit, zhnusen sám sebou, ale nedaří se mu přehodit provaz přes větev, Ona mu přináší štafle a s jistou poťouchlostí jej při pokusu sleduje – mimochodem celá scéna s provazovým motivem je nejsilnějším kouskem inscenace, stejně jako závěrečná scéna s letadýlkem, vyrobeným pomocí prstu a velkého cigaretového papírku). Ve zkratce – velmi příjemné spočinutí v čase.

Hlavní představitelka je také autorkou námětu a scénáře, jde tedy o autorské divadlo, které je pro Milenu Steinmasslovou vstupem do nových vod divadelních forem, protože ji známe především jako charakterní činoherní herečku s výborným a výrazným mluvním projevem.
JH: Dnes česká premiéra, znamená to tedy, že úplně první možnost ke shlédnutí měli diváci v zahraničí?
MS: Ano, bylo to na mezinárodním divadelním festivalu v Cambridge.
JH: Diváci vás znají především jako činoherní herečku, která výtečně vládne mluveným slovem. Jak Vás vůbec napadlo, sejít z téhle cesty, sebrat si to slovo a vrhnout se víceméně na neprobádané území moderní divadelní formy na pomezí klauniády, akrobacie, pantomimy ?
MS : Ono se to stékalo z několika stran. Jedno bylo to samotné téma samota. A samota v sobě mnoho slov nenese. Další věcí, která k tomu přistoupila, byla skutečnost, že já jsem nikdy nebyla na žádném divadelním festivalu (smích), takže jsem si řekla, že by se to mohlo krásně spojit. Moc bych chtěla, kdybychom se s Untitled ještě na nějaký dostali (smích), ale v podstatě mám tou účastí v Cambridge a dnes na Kultu už pro život splněno (smích). Další věc bylo právě to, že vím, že slovo je docela moje silná stránka a umím s ním za ty roky docela slušně pracovat. Chtěla jsem si zkusit, když si ho vezmu — seberu, co mi zbude. Chtěla jsem zjisti, do jaké míry jsem sdělná, protože to nevíte. A nevíte to do té doby, dokud se na to někdo nepodívá zvenčí. Já nejsem ani mim, nejsem ani klaun, takže jsem činoherní herec, který si sebral slovo a zkusil, do jaké míry to bude fungovat a bude to sdělné. Přeci i v životě reálném jsou situace, kdy vám život slova vezme, a přesto nějakým způsobem s tím světem komunikujete. Když jsem to psala, tak jsem vlastně pořád škrtala. Celé věty, slova, situaci jsem se snažila oholit na dřeň, kdy už jsem zjistila, že se bez slov úplně neobejdu, neb opravdu nejsem mim a ani jsem nechtěla najednou opustit činohru a tvářit se jako mim, protože by to bylo jenom to tváření.
JH: Z mého pohledu jde o inscenaci pohlednou v celém komplexu, čiší z ní vzájemná součinnost všech složek, které se na ní podílí.
MS: Filip (Nuckolls, režie) je úžasně citlivá bytost a vůbec jsem měla obrovské štěstí, že jak Jakub, tak Dan (Fikejz, hudba), ale i Honza Lébl (scéna) i Irina Andrejeva, která s námi pracovala, že všichni se smířili s tím, že to nemusí vyjít. A přesto do toho vložili obrovskou spoustu práce, za kterou jsem jim nesmírně vděčná a budu jim to splácet několik dalších životů. Úžasné to bylo v Británii, kde nás vlastně vůbec nikdo neznal, tam nám nepomohlo nic. A diváci tam říkali v podstatě to samé, co dnes diváci ústečtí – nás to dojalo a vlastně nevíme proč. A já jsem si nic víc nepřála. Protože taková přeci je samota. Samotu nemůžete popsat, samotu někomu nemůžete sdělit, ta v nás existuje v různých baleních – a není všechna špatná, to si nemyslím, ale je to taková zvláštní komodita, která je v životech nějak skryta. Je nás tolik, že ani neuvědomujeme, že někdo, kdo je vedle nás padesát centimetrů, je sám.
JH : Děkujeme a přejeme hodně úspěchů a hodně pozvánek na divadelní festivaly.