KULT 21. ZASTAVENÍ JEDENÁCTÉ aneb hnízdo nanoblech v osmém nebi a pošleme tam hipíka

Na počátku bylo Slovo a to slovo bylo Mlha. Ta Mlha byla tak hustá, že kdyby druhé Slovo bylo Nůž, dala by se Mlha krájet.

V průběhu právě skončeného jedenadvacátého ročníku mezinárodní divadelní přehlídky KULT bylo možno se hned několikrát projít hlavou Edvarda Beneše, v posledním večeru nám pak bylo umožněno se proběhnout hlavou protagonisty uskupení DEMAGO. Miláček ústeckého publika Jirka MARYŠKO se svou improvizační show LÁKY SE ROZJEDOU celý divadelní marathon uzavíral stejně jako loni. Zejména v ústeckém regionu slavný autor památného políčku ústeckému politikovi nás opět nechal nakouknout do zákrutů svého mozku, aby nám dal zahlédnout učence s dlouhými skly, Adama a Evu jako první tvůrce loga s nakousnutým jablkem, blechu koně, utopenou ve sklenici vody, která je obsahem KáPéZetky. Mohli jsme s ním přistoupit na jeho hry a hrátky a trávit život v srsti koně, poznat nanorobota v blbě vybraném kostýmu, spatřit hnízdo nanoblech v Osmém nebi, politovat pradcery a prasyny prvotního Žebrá–ka. Z Jiřího hlavy se sypali Aštarové, hipíci, svět řítící se od litru k půllitru i stvoření Ježíše Dvojky (výtečnou slovní hříčku některejm vadil, začali se ježit, některejm zas vadilo, že je Žid jsem si opakoval po zbytek večera, abych ji nezapomněl). Přihodil moudra in víno vina i S.O.S.áky na oranžové kometě. Nechal kolem proběhnout ducha Milady, která slibovala Hory a stvořil přímo před námi Vytuněnou Trojku i Játro pudla. Vyzval k nasazení Jandáka a ve vrcholném tvůrčím zanícení vytáhl z klobouku Mesiáše Zet, hlavního eMZáka a nechal ho projít se za klapotu čápů šumem českých luhů a hájů se škvarkovým sádlem, kolem stromů ve tvaru reproduktorů. Prostě to celé bylo maso z kloubů a jeden error za druhým…
Myslím, že už jsem to někde psal, tak jen s obměnou zopakuji — Jiřího eskapády jsem si pro sebe nazval improvizační underground. Je pro mne vždy radostí sledovat jeho myšlenkové pochody i umění pohlídat sebe sama natolik (tedy vnitřně se ukáznit a mentálně vyprázdnit), aby nepřekročil onu tenkou hranici až do trapnosti či vulgarity. Ne každé vystoupení Demaga je k popukání a ne každé na sto procent vydařené. U tak těžkého divadelního oboru, jakým je improvizace, to dost dobře ani nejde, neb faktorů, které ovlivňují výsledné vyznění, je plná nůše. Ale sledovat pokaždé, jak Jiří sám sebe dostává do úzkých, jak se někdy nechtěně zažene do kouta a především to, jak se pak z celé situace vylže a vyvlékne, to mne těší znovu a znovu.

Divadelní přehlídce KULT se dostalo velmi důstojného závěru. A je, myslím, příznačné (a trochu smutné, ale očistné zároveň), že Posledním Slovem celého divadelního desetidenní byla trojjedinná Kunda. Kunda. KUNDA.