Nojo, musím s pravdou ven, jsem ohníčkář, nijak ortodoxní, ale prostě jsem někdy začátkem osmdesátých let odjel stopem na Portu a ocitl se tak ve světě, kde mi bylo dobře… Kromě toho pocitu, že existuje svět lidské pospolitosti a elementární slušnosti a několika písní, které se mi neodbytně vracejí, ale jinak mám ty vzpomínky poněkud chaotické. Je fakt, že podobný pocit chaosu mám i z knihy Michala Juppa Konečného Průlet folkovou pamětí (vydal Galén, 2018), přesto je to ale kniha důležitá nejenom pro mě, ale věřím že i pro spoustu těch, kteří tvořívali třicetitisícové publikum na akcích, které Jupp organizoval.
Začínáme na konci šedesátých let s počínající normalizací: Porta byla vyhoštěna z Ústí nad Labem a začalo její putování po celých Čechách, ale i Moravě (Karviá, Sokolov, Olomouc atakdále až do Plzně). Souběžně ale sledujeme i činnost Folk&Country klubu, sledujeme činnost klubu, který se této hudbě věnoval v Malostranské besedě a potom také, po nuceném odchodu Juppa z tohoto podniku, klubu na Petynce. Do toho v určitou chvíli vstupuje i organizování dalších mega festivalů jako byl Slunovrat a Letorost a nakonec i Zahrada… Je to kopec událostí (a je to až neuvěřitelné, kolik se toho jenom na poli tohoto žánru dělo!), ale občas jsem se v té záplavě informací poněkud ztrácel.
Přesto, že jsem část událostí, které kniha popisuje zažil, na některých jsem byl a o mnoha slyšel z první ruky, vyděsilo mě to, jak jsme museli s bolševickým režimem smlouvat, když jsme si prostě chtěli jenom zazpívat. Kolik úskoků a fint jsme museli použít jenom pro to, abychom si udělali hezký víkend. Připadám si po těch letech, které jsme od těch časů prožili ve svobodě dokonale směšně a nedůstojně. Zároveň musím smeknout klobouček před těmi, kteří to dělali opravdu ve velkém, stejně jako autor knihy o které tu dnes píšu a i všichni ti o kterých se zmiňuje v drobných medailoncích na konci knihy.
(Je to o to podivnější pocit, protože mi na pozadí toho mého dnešního psaní nehrají nějaké trampské songy, jak by se slušelo, ale debata o možnosti odvolání vlády trestně stíhaného premiéra a zaznívají v té debatě prohlášení ne nepodobná těm bolševickým: závěry sjezdu splníme a budeme se mít tak radostně, že se z toho zblázníte!)
Ale zpátky ke knize. Najdeme tu střípky, které jsme my, ne úplní insideři neznali. Nejvíce mě pobavilo tohle: Na Portě se měl také točit celovečerní film. Nepamatuji si název ani jméno režiséra. Četl jsem scénář a oblilo mě horko — z hluboké neznalosti tvůrců projektu. Mládežnickému pseudorománku měl být festival jen monumentální kulisou. […] Filmaři požadovali třeba natáčení scén na jevišti při programu s pohledy do publika nebo záběry diváků, jak odevzdávají své plyšáky na nějaký dobročinný účel…
Mohla to být velká legrace a taky jsem si konečně mohl zahrát ve filmu!
Krátce, přes výhrady, které ke knize mám (prostě by se hodil hodně přísný editor) myslím, že všichni, kteří jsme si své Porty zažili bychom ji měli v knihovničce mít, ale stejně tak může být zajímavá pro ty, kteří už to nestihli, protože jsou prostě příliš mladí protože se dočtou jak jsme mohli být radostní v té bizarní době.
PS. Za trochu meta vtip, který jsem asi ještě úplně nedocenil a nepochopil považuji fotku, která je na přebalu přebalu knihy. Jarek Nohavica doprovázený usměvavým Jaroslavem Hutkou, která ve světle toho, co se v minulých letech mezi oběma těmito písničkáři událo působí jako fór jenom pro opravdové drsňáky.
