Zbrusu nový film, Povídky z městského parku, se představí ve čtvrtek 6/12 v Hraničáři. Na dálku jsme vyzpovídali jeho autory, kteří jsou vyjmenováni v anotaci (ta je zařazena na konci článku). První byl autor scénáře Míra Rosendorf.
Co jsi to vlastně, Míro, napsal?
Fiktivní příběhy, které ale až tak moc smyšlené být nemusejí. Mohly se odehrát třeba právě ve vašem městě, ve vašem parku…
Jsi tajnůstkář. A tvoje dosavadní literární kariéra?
Už dřív jsem občas napsal něco kratšího, převážně sarkastické poznámky pro noviny. Později jsem začal jsem psát psí příběhy na web a později z nich udělal tři knihy.
Kromě toho jsem napsal pár nekorektních rozhlasových her na aktuální politické téma, které samozřejmě v rozhlase nikdy nezazněly, ale jsou k nalezení na Youtube.
Film Povídky z městského parku je v pořadí třetí můj text, v němž se angažuje režisér Filip Nuckolls. Začalo to scénickým čtením Ándrgraund, pokračovalo naším prvním filmem Ještě chvíli, prosím a čeká nás ještě další můj text. Na ten, dá-li Pán Bůh a Honza Kvasnička (organizátor ústeckého divadelního festivalu Kult), by mělo dojít příští rok na Kultu.
Proč na film jít?
Proto, že bychom rádi ukázali, že i nízkorozpočtový, nezávislý film může lidi oslovit, byť si nedělá ambice na Oskary či Lvy. Je to dáno umem a šikovností kameramana Michaela Johanidese, který točil už náš první film, stejně jako nápaditostí režiséra Filipa Nuckollse, který podle mě zejména díky tomu, že není filmovým, tedy penězi rozmazleným, ale divadelním, nerozmazleným, režisérem, umí si poradit v situacích, kde by člověk od filmu byl bezradný.
Co se Filipa týče, moc si vážím, že moje texty nevyhazuje, protože vím, jak je zaneprázdněný, čímž současně de facto hladí moje ješitné mužské ego.
Důvodem k návštěvě kina by mohlo být také to, že ve filmu jsou k vidění skvělí herci a taky písničkář Vladimír Merta, který k filmu udělal i hudbu.
Druhý je pochopitelně Filip Nuckolls, divadelní režisér, který má s divadlem spoustu práce a úspěchů. Proč se on pustil na tenký led filmové režie?
Proč režíruju já – divadelní režisér – film aka proč se do toho vůbec seru, když to vůbec neumím? Asi právě proto, že to vůbec neumím a chtěl bych se to naučit a praxe je nejlepší učitel, že jo… Mým učitelem je kameraman a střihač Michal Johanides, kterýho nemít, tak do toho asi vůbec nejdu. On mě učí všechny ty zákonitosti vyprávění obrazem a jak střihat a jak nesmíš jít přes osu, protože by pak diváci byli zmatený atd. Taky to dělám proto, že Míra Rosendorf je svéráz, má kupu nepřátel a skoro každý den si udělá nějakýho novýho, protože nelže,není diplomat, není licoměrnej a takových lidí si vážím. A je zajímavý, že s ním možná i ve víc než v polovině případů nesouhlasím, ale to tak asi i mezi přáteli má být, ne? A přes veškerou vnější drsnost je to obrovsky empatickej a citlivej chlap. A jasně, že nepíše na Nobelovku nebo na Oscara, ale ty jeho věci mají hlavu a patu a vypráví o životním prostoru, kterej sdílím i já. A už po druhý mě fascinovalo, že lidi se kterejma točíme – herci – ale i další, to dělají zadarmo, jen za cesťák, a když vidíš ty jména, který v tomhle filmu máme, tak si furt říkám, že je to dost neuvěřitelný.. a tak vzniklo už druhý „videoalbum“, kde jsou jak známý obličeje, tak mý kamarádi z Ústí a je krásný točit například dialog, který hrají Vladimír Merta a Petr Sedlák:-) A pak taky je tady ještě jeden aspekt – drobnej zemanovskej bonmot – v divadle jsem nešťastnej za každýho diváka, kterej řekne, že je to blbý a hledám důvody, proč mu to přišlo blbý. Tady budu šťastnej za každýho, kdo řekne, že se mu to líbilo a budu hledat ty důvody:-)
Zdá se, že opravdu nejdůležitější postavou je u (tohoto) filmu kameraman. (Nakonec historky o tom jak se Vláčil se svými kameramany pral jsou známé; tady k ničemu takovému nedošlo, alespoň pokud je nám známo). Tedy u kamery stál a film stříhal Michael Johanides a takhle k tomu došlo:
Předně musím říct, že ani já nejsem žádný velký profi kameraman. Natáčení bijáků jsem sledoval jen zpovzdálí jako produkční nebo asistent režie. Jako kameraman jsem pracoval jen ve zpravodajství, sportovních přenosech anebo jsem sem tam natočil nějaké to korporátní či produktové video. Spolupráce s Filipem a (Mírou/Rosen)Dorfem (dále jen Dorfem, pozn. autora) začala někdy před třema rokama, kdy Míru po úspěšném uvedení jeho facebookové frašky na pokračování s názvem Ándrgraund posedl démon grafomanie a sepsal další kousek pro divadlo, tentokrát na téma internetových trollů a hejtrů. S Filipem se dohodli na uvedení v divadle a mě oslovili s tím, že by bylo fajn pár scének do toho natočit, aby se tím oživila jinak lehce statická kompozice. S Dorfem jsme se dobře znali z ústeckého hokeje, Filipa jsem poznal během krize Činoheráku, takže mi chlapci i přes mé poměrně chabé zkušenosti důvěřovali. Nakonec ale z divadelní adaptace sešlo a my se s Filipem dohodli, že Dorfovi tu hru, k jeho padesátým narozeninám, natočíme jako film. To se nakonec podařilo, film se pod názvem Ještě chvíli, prosím uváděl dokonce víckrát než jednou, takže to považujeme za velký úspěch. A protože celý to natáčení byla obrovská jízda, náročná, ale zábavná, tak jsme si po dvou letech s Filipem řikali, že bychom mohli zas něco natočit. Dorfova grafomanie ještě nepolevila, takže na nás už měl připravený scénář a nic tedy nebránilo se do toho pustit. Novinkou tohoto filmu je kontaktní natáčení zvuku, což vyžadovalo angažování zvukaře – Jirky Pletánka. A taky to, že Dorf už ten film nechtěl cálovat ze svého a udělal na to Startovač, čímž nás všechny dostal pod strašný tlak jak termínový, tak prostě už tím, že jsme se na to nemohli vykašlat. Takže jsme to prostě nějak vypotili a za týden máme premiéru… Teda ono to ještě není hotový, pořád to visí u Pletyho, ale ono se to stihne.
Jak je patrné z předchozího odstavce, nemá cenu v tuto chvílli vyrušovat Jiřího Pletánka rozhovorem, protože má kopec práce, takže si ho necháme na příště.
Tedy: premiera 6/12/2018 v Hraničáři a tady ještě krátká krátká anotace:
Fiktivní příběhy, které ale až tak moc smyšlené být nemusejí. Mohly se odehrát třeba právě ve vašem městě, ve vašem parku…
Nízkorozpočtový nezávislý snímek se točil v Ústí nad Labem. Kromě dvojice ústeckých herců Dana Dittricha a Jaroslava Achaba Haidlera v něm uvidíte členy souboru ostravského Divadla Petra Bezruče Dušana Urbana a Vojtěcha Říhu, herce Jana Potměšila, písničkáře Vladimíra Mertu, Milenu Steinmasslovou či Martu Vítů.
Vyrobilo Hatefree studio (Filip Nuckolls – režie, Michael Johanides – kamera a Miroslav Rosendorf – scénář).
