Že existuje mikve, jsem zaregistroval poprvé u Ivana Olbrachta, respektive ve filmu Zeno Dostála podle jeho povídek Golet v údolí. Často se tam opakuje věta: mikve je nečistá… a povstane z ní několik situací, které tady působí komicky a vlastně laskavě. Mikve, hra Hadar Galron, současné izraelské autorky (v překladu Ester Žantovské) se v (moderní variantě) mikve odehrává celá a navozuje situace, které už tolik laskavé nejsou.Takže jsem si teď připomněl, že Mikve znamená v hebrejštině doslova shromáždění vod. Slovo označuje tradiční židovskou rituální lázeň. Je tvořena nádrží s přírodní vodou a měla by být dost hluboká, aby umožnila dospělému člověku úplné ponoření. Původně to byly kamenné nádrže ve sklepení blízko modlitebny, napájené podzemními prameny. Ponoření v mikve je nezbytnou součástí konverze k judaismu, muži do lázně chodí před důležitými svátky. Pro ženy je ponoření rituální očistou po krvácení. K moderní ženské mikve bývá připojen kosmetický salón i kadeřnictví. V Čechách jsou dnes v provozu tři mikve.
Hrací prostor je tedy jasně vymezen, přístup mají pouze ženy, venkovní svět sem doléhá jen v ozvěnách jejich vyprávění. Mělo by to být místo určené k meditaci, klidu. Místo výsostně intimní. Jenomže, jak už to tak chodí, jedna věc je iluze, druhá je potom realita. Haj hou.
Po půlhodince hry, kdy se seznamujeme s jednotlivými hrdinkami (a po půlhodince, kdy jsem se na generálce dost vrtěl, protože expozice byla poměrně zbytečně popisná a zdůrazňování určení místa — prostoru vyhrazeného Židovkám — se spoustou šalomů a mazal tovů mi už připadalo až úmorné) se rozehrál příběh žen, které každá jinak, procházejí životem a jsou nuceny (okolnostmi, zvykem, poslušností, vlastním nastavením) přijímají svůj úděl, který mnohdy považují za nevyhnutelný.
Jenomže, je to opravdu tak? Je možné změnit status quo?
(fotky darek mouša)
Katalyzátorem proměny vnímání vlastních životů se stává vetřelec, dívka Šira, která přichází odjinud, sama není z té správně ortodoxní rodiny, je empatická a zatím nestačila okorat v předstírání zaručeně a pouze správného chování, které je kodifikováno od věků.
Je to ona, která mezi nahými ženami a dívkami dokáže říci, že král je nahý.
Tím, že je hra situovaná do jediného hracího prostoru, do mikve, zkoncentrovala a zhustila autorka situace, které si divák může snadno ztotožnit s historkami, které zná z vlastního života. Pohříchu se o tom, co se dělo (často pár kroků od nás) dozvíme až v momentě, kdy je příběh završen nějakou tragickou událostí.
Ve hře Mikve dostaly neobyčejné herecké příležitosti téměř všechny členky hereckého ansámblu libereckého divadla (Markéta Tallerová, Veronika Korytářová, Jana Hejret Vojtková, Štěpánka Prýmková, Jana Stránská, Barbora Bezáková, Karolína Baranová, Eliška Jansová) a v civilních, ale přesvědčivých výkonech se (ve chvílích, kdy je už o čem hrát) ukazují, že jim je vlastní i moderní dramatický tvar a nemusejí hrát pouze hodné, měšťanské divadlo.
Autorku hry Hadar Galron a překladatelku Ester Žantovskou už jsem zmínil, damaturgii měla na starosti Lenka Chválová a o kostýmy se postarala Tereza Vašíčková. Všechny tyhle ženy musel režírovat Jakub Nvota a zvládnul to, k čemuž mu gratuluju.
Ale já jsem taky vlastně feministka.
PS. Nevím, jestli je herecká šatna při tomhle představení taky jakousi obdobou mikve, ale myslím si, že takové prostředí může klidně inspirovat další podobnou hru, jakou právě Malé divadlo nabízí.
PSS. Pamatujete, jak se říká, že pokud se objeví na jevišti puška, musí se z ní do konce hry vystřelit? Co myslíte, že se stane, když je na jevišti mikve?
