Ve čtvrtek 6.prosince ožily prostory Severočeského divadla opery a baletu již osmým ročníkem benefičního koncertu VEČER PRO TICHÉ TLAPKY, jehož výtěžek jde ve prospěch Speciální školy Pod Parkem v Ústí nad Labem. Ta také, tedy její žáci a zaměstnanci, celý koncert připravuje. Na jevišti dlouho dopředu vyprodaného divadla se hýřilo obdivuhodnými nápady a barvami, byla k vidění nádherná a často dojemná vystoupení dětí a jejich učitelů, představovali se sponzoři a dárci, předváděla se terapeutická zvířata. V části večera jako velmi milý host vystoupila se svým programem zpěvačka a herečka DANIELA ŠINKOROVÁ. Výborným způsobem moderoval, tak jako každý rok, celé dění ONDRA VOLNÝ z Evropy 2. V hledišti se skandovalo, obdivně vykřikovalo a povzbuzovalo a téměř celé dvě hodiny prakticky neustále tleskalo. A po velkolepém finále s Tichou nocí v podání Daniely Šinkorové, kdy na jeviště přišli také všechny účinkující děti i pedagogičtí pracovníci, následoval dlouhý potlesk vstoje. Dojetí v mnoha tvářích bylo jasně viditelné.
Speciální školy Pod Parkem jsou jediným školským zařízením s tak velkým rozsahem péče o děti s nejrůznějšími druhy handicapů v celém regionu, se spádovou oblastí 25 km. Dojíždějí sem děti z Děčína, z Lovosic, Litoměřic i Bíliny. A je také patrně jedinou školou v republice, která má vlastní terapeutická zvířata a vlastní školené zooterapeuty.
Bezprostředně po skončení koncertu nám paní ředitelka Mgr. Martina BRHELOVÁ poskytla exklusivní rozhovor.
JH: Začínali jste poměrně skromně v muzeu, první tři ročníky se odehrály v Císařském sále...
MB:Ano, první tři ročníky proběhly v muzeu, ale ani to už to pro nás nebylo skromně, protože my jsme ve skutečnosti začínali klasickou vánoční besídkou ve školní jídelně.
JH: Jak se to stane, že se školní besídka rozroste do takových rozměrů–přes honosný sál v muzeu až po měsíc dopředu vyprodané divadlo…
MB: Je to prosté, rozrostlo se to proto, že jsme se do jídelny nevešli. Zájem rodičů a hostů vidět jednotlivá vystoupení dětí se zvýšil do takové míry, že bylo třeba hledat jiný prostor. A protože jsme v té době měli nadstandardní vztahy s muzeem, se kterým jsme spolupracovali, zapůjčili nám Císařský sál. Už tam to začalo dostávat takový profesionální nádech a zrodil se nápad pozvat nějakého známého zpěváka nebo osobnost. Tím se besídka změnila v koncert a dostala jiný rozměr–naše dětí hostí zpěváka a on jim dělá to křoví při besídce, To byla původní myšlenka. Při třetím ročníku v muzeu se stalo, že nám opět kapacita Císařského sálu nestačila. V té době byla náměstkyní primátora paní Kailová, která nás vždycky podporovala. Ta, když vstoupila (jako pozvaný host) do sálu, prohlásila : A příští rok v divadle. Vůbec jsem si to neuměla představit, ale byla jsem ujištěna, že město to podpoří. Letos jsme tu popáté.
JH: Měsíc dopředu vyprodáno, prakticky neutuchající aplaus po celé dvě hodiny koncertu. Je to pro Vás hodně náročný večer s množstvím Vašich povinností nebo je to radost ?
MB: Náročné je to přesně do 16.30 (začátek koncertu byl v 17.00 pozn.aut.), pak už je to velká radost. Největší stres je samozřejmě v té závěrečné přípravné fázi, aby všechno dosedlo, v okamžiku, kdy se otevře divadlo pro hosty, se to díky vzornému přístupu všech rozjede jako dobře namazaný stroj. Samozřejmě, jsou tu nervy. Ale především je to radost.
JH: Celková částka z příspěvků dárců se rok od roku zvyšuje. Letos se zastavila, i díky sponzorskému daru Energetické skupiny ČEZ, na téměř 490 tisících. Už loni to bylo pár tisíc přes čtyři sta. Prozradíte nám, na co jsou finanční dary využity ?
MB: Především je třeba říci, že je to sice celková částka, ale nezahrnuje náklady. Primárně se od ní odečítají náklady na koncert, které se pohybují kolem dvou set tisíc a je v nich vše s koncertem spojené, od pronájmu, přes honorář umělci a moderátorovi až po náklady na výrobu rekvizit a kostýmů pro jednotlivá vystoupení či občerstvení pro děti i pro hosty. I tak ale po odečtení zůstává nádherná částka, o které rozhodnou pedagogové. My máme před vánoci ještě jednu charitativní akci, jde o vánoční turnaj. Čistý výtěžek z obou akcí se pak vezme a v lednu se pedagogové rozhodují, co všechno je potřeba třeba k dovybavení. Například v loňském roce se z výtěžku dovybavila terapeutická místnost a pedagogičtí pracovníci mohli absolvovat nadstandardní školení právě pro všechny ty terapie. A na stole mám prakticky bezedný zásobníček toho, po čem učitelé touží, tedy co by jim ulehčilo či zpříjemnilo práci. Část výtěžku jde také na terapeutická zvířata. A navíc se celá částka neskládá z financí, ale také z věcných darů. Například letos náš nový sponzor SUPER ZOO, tam nejde o 25 tisíc cash, ale ve formě žrádla pro naše zvířata, což také velice oceňujeme a vítáme. Takže některé dary jsou už konkrétně určeny pro danou oblast (účelový dar) a my vždy naprosto respektujeme, na co chce sponzor svůj dar poskytnout, někdy je to dokonce součástí smlouvy. Je třeba říci, že díky těmto penězům v posledních třech čtyřech letech v podstatě nemusíme říct jako vedení školy pedagogům ne. Můžeme jim prakticky téměř všechno dopřát pro jejich práci, to je pro mne důležité.
JH: Znovu připomínám–dlouho dopředu vyprodané divadlo a zájem přesahující kapacitu. Přitom formát celého dvouhodinového koncertu je prakticky neměnný, mění se pouze známé osobnosti v roli hostů (v minulosti např. Monika Absolonová, Patricie Strouhalová, Petr Kolář, letos Daniela Šinkorová–poz.aut.). Každoročně přibývají noví sponzoři, ti předchozí se znovu vracejí. Čím si to vysvětlujete?
MB:Tak samozřejmě největším tahákem jsou naše děti. Dítě je v celém večeru primární, o ně jde. Jde o to přiblížit veřejnosti, že i dítě s handicapem něco dokáže, že netřeba se ho bát. Říkám rodičům, že setkání s těmito dětmi, kterým osud tak úplně nedopřál, že to nám teprve rovná tu morální hodnotu. Setkání s tímto světem mi připomene, jaký jsem dostala dar, že moje děti jsou zdravé, jak se mám dobře, jak jsem ušetřena nekonečného množství starostí, připomene, jak občas řeším malicherné věci. A to si myslím, že lidi na náš koncert táhne. A ti, kteří nás na úplném začátku navštěvovali jaksi z povinnosti, třeba ti městští či krajští politici a úředníci, se k nám dnes vracejí, protože mají ten večer rádi. My se pak každý rok snažíme do toho stálého formátu do průběhu vložit nějaké nové informace, které si myslíme, že veřejnost o naší škole a jejím působení neví. Také se vracíme k bývalým zaměstnancům, snažíme se poděkovat lidem, kteří u nás dlouhodobě pracovali, takže vždy je v celém večeru ještě nějaké podtéma.
JH: Chtěla byste někomu speciálně poděkovat?
MB: Specielně ÚPLNĚ VŠEM. Bez všech lidí kolem by to nešlo. Já nesmírně oceňuji veškeré nápady a invenci všech pedagogických pracovníků, učitelů, asistentů, vychovatelů. Oceňuji i to, že zejména muži se například obléknou do kostýmů, že dámy v mém věku si nasadí blýskavou paruku a šaškují s dětmi před plným divadlem, že vzadu stojí moje pravá ruka a zástupkyně MÍŠA SOBOTKOVÁ, lítá v zákulisí jak onen pověstný hadr na holi a přitom jí diváci a hosté nikdy nevidí a ona má na výsledku lví podíl. Ti v hledišti nevidí nic z toho, co se odehrává vzadu v zákulisí, jak neskutečně náročný je to proces vzhledem k dětem, které naši školu navštěvují–malé šatny, stísněný prostor, stres, celá organizace a logistika, velké množství dětí na vozíčcích. Nelze vyjmenovat všechno, na čem se těch sto lidí podílí, aby celek vypadal tak, jak vypadal dnes večer. Včetně školníků, děvčat obsluhujících hosty v baru, vítači ve foyer… každý je pro mne obrovsky důležitý, každý mám v tom soukolí svoji důležitou roli.
JH: Večer pro tiché tlapky číslo devět opět za rok v divadle? Můžeme se těšit ?
MB: Zcela určitě. Tlapky začínáme připravovat přesně 5.ledna příštího roku. A to mám pocit že už máme skoro dva měsíce skluz (smích).
