Potkal jsem minulej týden Marka Doušu s jeho i mym kámošem Michalem Dlugopolskym aka Longfíldem. Tvářili se, jako že maj něco na jazyku. Že chtěj se mnou mluvit o vážných věcech. Hlavně Longfíld tak vypadal, Marek ani tak moc ne. Tydle dva a vážný věci? Napadlo mě hned. Tak jsme si sedli na Střekově v divadle na kafe, co nám udělala Iva z vrátnice, protože bar měl zatím zavřeno. Nad turkem jsme to domluvili. Oba chtěli, abych jim něco napsal na ty jejich weby. Na weby, kde píšou, co je novýho u nás na severu. A že ideální, abych psal pravidelně. O muzice. O filmu. O divadle ne, to už píše strejda Jirka Himmel. Tak jo. Celej víkend jsem přemýšlel, o čem jim psát. O čem napsat nejdřív. V neděli odpoledne jsem šel s pejskama ven a tam mě to napadlo. Nejdřív jim napíšu, jak rád chodím s pejskama ven.
Máme doma dva psy, jsou to fenky z útulku. Maj za sebou takovou hnusnou minulost. A jsou poměrně divoký, řekl bych až nevychovatelný. Ale to je možná náš problém, že jsme měkký, nebo to neumíme ty dvě svině malý vychovat. Moje žena je například nikdy nepustí z vodítka, protože je vidí, jak zdrhnou. Já jsem odvážnější. Já je pouštim, ale jsem u toho dost nervózní. Pouštim je na místech, kde maj velkej rozběh. Na loukách nad Ústím, tam to miluju, ony taky. Je tam klid, vzduch, ticho a skoro žádný lidi. Lidi potkávám pořád v práci. Tady na kopcích vážně skoro nejsou. Holky lítaj, hrabou díry, žerou zaječí hovínka a blbnou. Často se jen tak z plezíru do sebe pustěj a pořádně se poperou. Žádná krev, jen takový to psí blbnutí. Jsou tam svobodný. Nechávám je. Já dejchám ten ostrej a klidnej vzduch a jsem taky šťastnej. Na chvíli volnej.
Asi tenhle romatickej příběh není žádný novum pro pejskaře, ale pro mě jsou tydle chvíle o tom, že jsem tydle psí odpoledne tak nějak víc sťastnym člověkem. Nečumim do monitoru, ale jsem rád, že žiju.
