Nemocniční příběhy pana Kůrovce (1)

Dnes oslavím měsíc ve špitálu, tak vás seznámím s tím, co mě tu už potkalo. Udělám z toho takový seriál. Posloupnost v tom nehledejte a pochopte jistý druh umělecké licence.
Pan Mluvík je vitální typ důchodce, co mě hodlá psychicky zničit. Celý den vypráví příběhy svého života, zejména o nudapláži v NDR, o Moskvičovi a jak jezdil jeřábem. Blbý je, že na to do druhého dne zapomene a tak je opakuje znovu a znovu a znovu… Předstírám-li spánek, nejedná se pro pana Mluvíka o překážku ve vyprávění, a průběžně mě po osmé informuje o tom, jak v práci zavřel krysu do trubky a tu ohřál autogenem. Bože, dej ať se uzdraví nebo mě či jeho přeloží.
Pan Samomluvík není vitální, je špatnej, má cévku. Přes den spí u puštěné televize, miluje zejména kanály Barrandov, Prima Krimi a zprávy na Nově, a samozřejmě je trochu nahluchlý. Mladší spolutrpící, jako že já, nesnáší Barrandov, jakékoliv krimi zprávy a úplně nejvíc nesnáší zprávy na Nově. Pan Samomluvík má vzácný dar při každé příležitosti mluvit pro sebe, jak jsem již naznačil, houby slyší a proto mluví nahlas. Nejzajímavější na tom je, že pan Samomluvík ožívá po 22. hodině, kdy se posadí na postel s nejčastějšími zvukovými projevy: Ssss, aaaaahh, kurvapíča a to je bolest. Postupně nocí promlouvá k primářovi, doktorům, kteří jsou moc mladí, sestrám, které jsou většinou kundy a stěžuje si na všechny křivdy světa, zejména na odběry krve. Pan Samomluvík usíná nad ránem, kdy již totálně vydeptá své sousedy, nezapomene si ovšem v půl osmé namísto ranní hygieny pustit včerejší Krimi zprávy… Po ranní vizitě opět usíná, přičemž zalehne tv ovladač a ten je definitivně nepřístupný…

Jsem v pasti.