Nemocniční příběhy pana Kůrovce (5), děti jsou radost

Každý, kdo je delší dobu nemocný, má radost, když ho můžou navštívit děti. Mám je moc rád, jsou to zlatí kluci.

Na jipce mě navštívit nemohli, to nejde, takže za mnou po přeložení na oddělení vtrhli jako velká voda. Je jim 13, 10 a 8let.

Tatínku…. čekám něco jako, že chlapci beze mě nedokáží žít, souží se, botičky steskem prošoupali a žákovské knížky slzami prolili.. atakdále. Omyl.

Hned to na mě vysypou….Tati, víš potřeboval bych nový iPhone, stojí jenom 25000, tati Bóďa si stáhnul Fortnite a tati nám to máma zakázala, a tati Eček křupnul tablet a tati Čenda neposlouchá, tak má ZÁKAZ (na počítač).

Manželka jen odevzdaně kroutí očima, pod kterýma má viditelné kruhy. Kluky rozsoudím, přidám Čendovi zákaz na další den, protože v kapse propašoval do nemocnici morče, kterému říká Šedivý bratr, ač to měl přísně zakázané a snažím se dát řeč s manželkou. Děti oba pustíme z dohledu. To se ukáže jako velmi neprozřetelné, neboť kluci potichu naleznou skříňku s nemocničními potřebami. Po chvíli přichází Eček, přináší mi ježka, vyrobeného z tlakového obvazu a injekčnich jehel, naprosto zblblý mu odkývu, že je moc hezký. Očička má z černých jehel, bodliny z modrých.

Čenda se nenechá zahanbit a ukazuje mi past na lvy vyrobenou z hadiček od infuzí, ve kterých je odevzdaně zapleten nebohý Šedivý bratr.

Nejstarší kluk je zticha, celou dobu mě jako správný puberťák ignoruje a nenápadně hraje na nemocniční wi-fi Fortnite.

Dostávám tik a přepadá mě obrovská únava, nebo to jen simuluju? No to je jedno, hlavně, aby ti gauneři už vypadli, mám dost.