Za kopcem, který se jmenuje Šébr a který přejíždím, když se vracím z vnitrozemí, je jiné světlo. Občas se o tom bavím s fotografama, kteří sem jezdí a něco na tom asi bude. A někdo říká, že tu to sluníčko svítí pomaleji…
Ten kousek Sudet, ve kterém jsem se nakonec rozhodl žít, byl jeden čas prosperující průmyslovou oblastí, do Šluknového výběžku se prý dováželo jenom uhlí, které se tu netěží; jinak to byl zcela soběstačný region. Dílničky i továrny, hustá síť silnic i železničních tratí je toho dodnes němým svědkem a prosperita se dá vytušit i podle některých obytných domů a budov, které stále působí monumentálně i když, pohříchu, zanedbaně.
Celé generace starousedlíků si tu vydělávaly na chléb svůj vezdejší, a i když je moje představa asi hodně idealizovaná, myslím, že je možné zahlédnout harmonii, která nějakým způsobem stále mezi těmi ruinami prosvítá.
Staré, před a poválečné, křivdy jsou jakýsi folklor, který občas přiživí politici, ale pořádně a důsledně je vlastně nikdo neřeší. Zůstávají skryté za nánosem historek, které mají často takovou barvu, jaká se právě vypravěči hodí.
Fakticky tu žili hlavně Němci a těch pár Čechů tu vykonávalo státní službu. Byl tu policajt a financ, říká se a z dostupných materiálů to vypadá tak, že opravdu jo.
Příběh Sudet, respektive toho kousku, kde žiju, vidím hlavně jako příběh snahy hledat a zapustit kořeny, příběh, ve kterém se nám zatím moc nedaří. Nezdá se mi, že by se to stovkám tisíc lidí, kteří sem byli dosídleni, podařilo.
V knize Pojďte s námi budovat pohraničí (jeden z těch málo pokusů historicky zhodnotit dobu těsně po válce), kterou napsal Andreas Wiedemann je zmínka o tom, že do města Varnsdorf přišlo v roce 1946 skoro deset tisíc nových obyvatel a zbyla jich stovka! Co tady, sakra, dělali a kam zmizeli?
Podobné historky se dají najít, když se podíváme kolik tu zůstává absolventů gymnázií, tedy mladých lidí, kteří mají jakousi profesní perspektivu. Přesné statistiky nemám k dispozici, ale protože je moc často nepotkávám, řekl bych, že tu nenašli žádné dostatečně zajímavé pracovní místo, které by je dokázalo udržet. Občas přijedou a říkají: Je tu krásně, ale co tady budu dělat?
Na druhé straně jsou nadšenci, kteří jsou na Sudety prostě fandové, snaží se je obnovit, zachovat, mluvit o jejich historii. Ta historie je ovšem, samozřejmě, psaná německy.
Mimochodem: nevím o tom, že by kdokoli ze starousedlíků požadoval navrácení majetku. Tu a tam někdo přijede a prohlídne si místa, kde žili jeho prarodiče a je rád, že o ně někdo pečuje. Nebo se nestačí divit.
Sudety mají své kouzlo, mají své problémy a nemají vizi. Zaměstnání dávají montovny a sklady. Tradice je v muzejích a na starých pohlednicích.
Střed Evropy na konci světa.
Ale je tu jiné světlo a sluníčko tu svítí pomalu.
