Až mi srdce poskočilo, když se mi do ruky dostala ta kniha. Mám rád historii kraje, kde jsem se narodil, zvláště pak informace z těch časů, o kterých nás ve škole důsledně neučili, anebo učili učiněné bludy. A tato kniha Zdivočelé Sudety, navíc s podtitulem Nový pohled na dramatický rok 1938, slibovala mnohé. Slibovala. Ale…
Ne všechno je takové, jak na první pohled vypadá. A tato kniha je učebnicovým příkladem. Především je už zavádějící samotný název. Autor Milan Jenčík sice hned v úvodu skromného textu správně definuje, jaká oblast se termínem Sudety míní, ale prakticky celá kniha je poté věnována dění ve dvou lokálních oblastech západních Čech. Prostý Severočech, neřkuli třeba Slezan je tu při čtení knihy zcela mimo hru. Na druhou stranu je třeba přiznat, že čtení samotné moc času nezabere – textu je v knize pomálu. Naprostou převahu zde má obrazová část, reprezentovaná fotografiemi dobovými, ilustračními a kopiemi vojenských dokumentů a map. Ano, jde především o vojenskou stránku věci. Autor v sobě zřejmě nezapře aktivního člena nějakého spolku, který se účastní tolik oblíbených historických rekonstrukcí bitev a dobových událostí. To všechno, podpořeno nebývale podrobným archivním materiálem, nabízí spíše lokální analýzu stavu vojenských jednotek na Tachovsku a Domažlicku, bez nějakého hlubšího náhledu do stavu společnosti tehdejších Sudet. Autor ve svém podtitulu mluví o novém pohledu, ale tím je zřejmě míněna především ona podrobnost všech informací (která jistě stála velké úsilí). Vyznění knihy je ale spíše bližší konci minulého století, kdy jsme se striktně drželi šablony my – oni. Vojenská přesnost a doslovnost tu navíc přebila jakýkoliv náznak příběhu, ačkoliv ho název knihy vlastně sliboval.
