Vyplodit ze sebe něco kloudnýho, když s kámošema skoro do půlnoci sedíte v hospodě, je relativně těžký. Středa totiž bejvá fotbalová a po fotbale je dobrý to jít spláchnout. Proto to taky hrajem, že jo. Zašli jsme včera s klukama do Chaloupky, legendární ústecký hospody naproti zimnímu stadionu, co už tam leta stojí, ale poslední dobou tak nějak přešlapovala na místě, nebo byla zavřená. A teď ji konečně otevřeli a fakt to stojí za návštěvu. Nevšední jídelák, usměvavej a ochotnej výčepák, pěknej interiér, skvělý pivo. Návštěvu doporučuje deset zhýčkenejch opilců z deseti.
Litoměřice byli vždycky filmový město. Aspoň já to tak vidim. V létě tam funguje letní kino s pečlivou dramaturgií a skvělej filmovej festival, v zimě zas promítá Kino Máj. Kromě všedního programu tak říkajíc pro všechny maj i dny vyhrazený pro filmový fandy. Ve středu 13. února maj na programu film A dýchejte klidně. Viděl jsem ho, můžu mocně doporučit. Takřka biblickej příběh o dvou silných ženách, jejichž osudy se neplánovaně protnou na sychravym a fakt nevlídnym Islandu, natočila jako svůj debut režisérka Ísold Uggadóttir. Na loňský Filmovce v Uherskym Hradišti film diváci odměnili dlouhym potleskem a vyhlásili ho diváckym vítězem ročníku.
Když už píšu o filmu, musim vás taky pozvat v pátek 15. února do ústeckýho Hraničáře. Znáte Čelisti? Filmovej magazín, co mu není nic svatý, má prostor v éteru Radia Wave a vedou ho dva filmový kritici Aleš Stuchlý a Vítek Schmarz. A ti se s tim nemažou, rozhodně ne s medem kolem huby. Do Ústí přijedou se svou komentovanou show a proberou sex ve filmu. Protože bych lepší anotaci nevymyslel, oni jsou fakt strašný blbci, pomůžu si od nich: „Večer plný přešlapů a penetrací dobrého vkusu. Scény z (ne)manželského života, které nevymažete z hlavy. Perverzní průvodce potlačeným. Nezřízená degustace pod vedením dvojice amatérských filmových sexuologů.“ A protože věřim, že nejste měkký, dejte si ty Čelisti.
Už to bude pár let, co tu s náma není David Bowie. Ale jak to u těhle velikánů bývá, zůstávaj tu s námi napořád. Já měl to štěstí, že jsem ho viděl na koncertě a v plný formě. Bylo to v létě roku 2002, kdy jsem s ostatníma nešťastníkama z Ústí střihal keře a sekal trávu kousek od Filadelfie. Naštěstí jsme si tenkrát trochu odfrkli od práce a sejfování dolarů, koupili lístky a Bowieho viděli. Dodneška z toho žiju. Jeho slávu a genialitu teď připomíná oficiální živák z roku 2000, kdy byl velký David headlinerem Glastonbury. Dejte si to, moc lepších věcí tenhle týden neuslyšíte!
Víc si toho můžete poslechnout tady.
