Celej minulej tejden jsem přemýšlel, jak tenhle čtvrtek začnu. Až pak jsem myslel na to, o čem budu psát. Zatímco téma jsem našel poměrně brzo, jak začít mě zatím nenapadlo. Ale teď vidim, že si s tim zas hlavu moc lámat nemusim, že už jsem začal.
Jak doporučovat film, kterej jsem ještě neviděl? No, je to takový ne moc důvěryhodný, ale zkusim si to obhájit. Německá současná kinematografie mě hrozně baví. Počátkem minulýho roku jsem v Hraničáři viděl film Odnikud režiséra Fatiha Akina s Diane Kruger v hlavní roli. A byl to fakt zážitek. Žena krutě pomstí smrt svého dítěte a manžela, protože se nesmířila s tím, že se jejich vrazi nedostali za mříže. V malym kině v ústeckym Maxu mě zas znova dostal film Konečná uprostřed cesty, silnej film o umírání a o síle rodinnýho zázemí. Oba tydle německý filmy spojuje určitá civilnost, křehkost a zároveň syrovost. Takový ty elementy, který řadim k německýmu filmu. Pokud to cejtíte podobně, děčínský kino Sněžník pro vás v pondělí 18. února promítá film Láska mezi regály.
Jak teď píšu tydle ty moje tipy na kulturu na severu, musim se zajímat, co se v kultuře děje. Už nestačí jen ústeckej Enter nebo nakopnutí od ústeckejch kamarádů. V Teplicích se zas po chvíli latentnosti rozjellegendární Božák, klub schovanej ve sklepě nejvyššího teplickýho paneláku. Byl jsem tam před lety s Houpacíma koňma a byl jsem mile překvapenej, že si nás tam lidi našli a udělali rokenrolovou atmosféru, počítali jsme spíš s tim, že jsou Teplice na tu naši ústeckou melancholii takový nepřipravený, tvrdý, z dob teplický techno doby málo romantický. Ale nakonec to dobře dopadlo. A tak mě ani nepřekvapuje, že si místní dramaturgie všimla skvělých WWW Neurobet a pozvala je, aby si místňáci mohli poslechnout jejich novou desku Neutopíš se dvakrát v téže řece. Fakt doporučuju, protože temnota a chladný beaty Ondřeje Sifona Anděry a spojený s texty Lubomíra Typlta s Teplicema dokonale laděj.
Před týdnem jsem tady psal o fenoménu David Bowie. Jak byl a je pořád důležitej a jak na něj spousta lidí včetně mě přísahá. Třeba já nosim tričko s jeho portrétem, který jsem si koupil v New Yorku a až ho totálně dodrbu, tak už nebudu mladej. A to je tak všechno, co mám s Bowiem společnýho. Během tohodle psacího porodu mi v kanclu hrajou LCD Soundsystem, letos vydali živou desku Electric Lady Sessions nahranou během tří dnů v newyorkskym studiu téhož jména na Manhattanu. A proč o tom píšu ve spojitosti s Bowiem? Protože jejich frontman James Murphy remixoval Bowieho písničku Love Is Lost a podílel se i na jeho poslední desce Black Star. A určitě by na Bowieho taky přísahal. Ostatně, když si Electric Lady Sessions poslechnete, bude vám úplně jasný, že tahle směs taneční hudby a americkýho punku musela Bowieho uchu lahodit i imponovat. Dejte si to!
