Seriál Most! působí na televizní obrazovce jako naprosté zjevení, protože je – i přes svou bizarnost – naprosto normální. Ti lidé se tam nechovají jako televizní hrdinové, ale jako sousedi. Ano, jako ti divní sousedi, které všichni tak nějak máme a jako se chováme my, a jak se svým sousedům můžeme jevit my.
V Mostě, tedy přímo v Mostě, jsem byl jednou v životě na nějaké podivné svatbě. Nevěsta potom zkusila žít mimo Most, aby se tam po nějaké době zase vrátila. Nikdy jsem o tom nepřemýšlel; teď se zdá, že to bylo zákonité.
Ostatně, občas se stane, že projíždím nějakým městem a zatoužím se tam zastavit, někdy to i udělám. Mostem projíždím několikrát do roka a nenapadlo mě to nikdy. Tak jak to, že tam teď jsem poctivě každé pondělí?
Jaké je to kouzlo, kterým vládne režisér Prušinovský, scénárista Kolečko a vůbec celá ta parta, která Most! natočila?
Vyhnuli se obloukem tezím, vyhnuli se na kilometry škatulkám a nechali své figury jednat přirozeně. Nechali jim jejich problémy a nepřistupovali k nim podle nějakých zavedených šablon. To je vlastně důvodem nejčastěji se vyskytujících výhrad vůči Mostu!: proč dělají ti lidé to, co dělají a ne to, co by měli dělat? Proboha! Vždyť oni vypadají jako živí!
I tak je ohlas, který seriál vzbudil, fenomenální. A zaslouženě.
Strhl nános blábolů a nálepek, které jsme si zvykli používat ne proto, abychom skutečnost popsali, ale abychom ji co nejvíc zamlžili. Při vyplňování kolonek v úředních formulářích se nějak vytratila podstata věci, vytratil se ten, o kterého by mělo jít především. Vytratil se člověk.
A ještě jednu zjevnou přednost seriál Most! má. Mám dojem, že tu nebyly nejdříve hlášky, které se později nějak zakomponují do příběhu, tady byl nejprve příběh a jeho hrdinové mluví, jak jim zobák narost‘ a funguje to.
Paradoxem je, že diváci často tenhle způsob hovoru přejímají natolik masově, že se někde cestou ztratí jejich vlastní řeč.
Tak se taky občas zkuste vypnout ze zaběhaných schemat a mluvte normálně, budete se divit, co se o sobě dozvíte.
Z mosta do prosta.
