Modrý kocour je už týden historií, tak ještě pár fotek a několik poznámek k některým inscenacím:
Kámoš Drámoš – Dekanémor
Něco svěžího nikdy neurazí. Zvláště, když jde o představení uprostřed divadelní přehlídky,
kde se obvykle v jednotlivých kusech snoubí tréma, strach, ambice i jistá namistrovanost
zkušenějších borců… A najednou čerstvé ovoce! Ta jedenáctka mladých lidí se také jistě
zdravě bojí (alespoň doufám), ale k divákovi se ten pocit přes tenkou forbínu nedostane.
Místo toho se k němu dostane pěkná porce energie v pohybech, mluvě a příbězích, na nichž
vlastně ani moc nezáleží, protože to, o co tu jde především, je pulsování divadla samotného.
Herci ukázněně řádí, postavy si mění role tak rychle, jako rozčilený chameleon barvy, a
příběh se přelévá do příběhu přesně tak rychle, jak divákovo oko stíhá, že je pro něj radostí se
nakonec nechat otrávit jedovatou květinou … a nechat se postříkat živou vodou a chtít začít
nanovo.
D.R.E.D. – Figura cum figuris
Když si objednáte na baru ferneta, dostanete sklínku s temně hnědou kapalinou vypadající
jako fernet, vonící jako fernet a po požití zjistíte, že to byl fernet. A to i přes to, že jste třeba
doufali, že to nebude tak hořké, až se vám třeba zkřiví úsměv. Bude. Velmi podobné je to i
s návštěvou představení (i když se to slovo zdráhám použít, stejně jako slova hra, mše, obřad
nebo snad besídka) tělesa D.R.E.D. Stejně jako panák ferneta se podobá tomu předchozímu a
zřejmě to i s následujícím nebude jiné, stejné je to i s představeními tohoto souboru. Kdo to
miluje, ten to prostě miluje, kdo to nenávidí, už tam dávno nechodí a pak je ještě pár zavilých
optimistů, kteří tam po předchozím šoku opět přicházejí, aby si potvrdili, že se to zase stalo. A
stejně jako lihovary lákají důvěřivce na další příchutě, tak i Dredi kladou pasti. Tentokrát
třeba v programovém slibu, že nebudou chodit z jeviště do hlediště, natožpak nazí.
Samozřejmě, že chodili a poseděli v Adamově rouchu s diváky a pohovořili. Jen mi u jejich
bloudících nahých postav v divadle chybělo místo svatozáří blikající TM u jejich hlav, jak je
to třeba na obrázcích Toma a Jerryho. Tak charakteristické už to je.
Hynkovo hravé divadlo – odnož Sex Culomets – Červený trpaslík poselství z hradu
Pokud se někdo pokusí přenést notoricky známé dílo z televizních obrazovek nebo filmových
pláten na jeviště, smrdí to vždycky průšvihem. Už bylo k vidění mnoho Limonádových Joe(ů)
či Dalskabát, hříšných vsí, kde se herci úporně snaží vypadat jako Moučka nebo
Bohdalová…. ale to případ partičky Sex Culomets a jejich obcování s kultovním Červeným
trpaslíkem není. I když tu jistá snaha po tom vypadat jako herci v předloze byla (protože tady
prostě nelze jinak), slušná porce hadrnické nadsázky, naložené na nadsázku původní, záměru
prospěla a nedovolila, aby se vše zvrhlo v trapas – o což si většinou hrátky ochotnických
divadel se sci-fi koleduje. To, co se ovšem celkem zdařilo ve stránce výtvarné a rekvizitní,
kde se nápady nešetřilo, nebylo asi tak úplně úspěšné při tvorbě scénáře a jeho přenesení na
jeviště. Pokus nacpat současnou politickou satiru (a díky za ten pokus!) mezi notorické známé
scénky z Červeného trpaslíka udělal z představení poněkud nesourodý guláš, kde se diváctvo
navýsost bavilo při osvědčených trpasličích fórech a následně se ztrácelo při implantovaných
částech o současnosti. I scénáristika chce jak vidno svou praxi…
Pár fotek:
A rozhodnutí poroty:
