„Řekl ten jejich předseda partaje nedávno v souvislosti s tím, jak se komunisti zas derou nahoru: Za sto let republiky se tady už vystřídalo devatenáct režimů… je to možné vůbec? Nebo řekl devět? Ono záleží na tom, jakým sítem ty režimy prosíváme. Tak tento režim taky jednou zákonitě skončí a bude nahrazen něčím jiným, pravil filozof. A my budeme u toho, to sice neřekl nahlas, ale já jsem to přesto slyšel,“ říká Daniel Jahn, jehož kniha Naivní sezóna podává barvitý, ale nelítostný obraz své doby, kterou je dobré si připomínat, teď možná víc než kdykoli jindy. Přinášíme vám ukázku z tohoto debutového románu.
Kupředu levá, pravá…
80. léta minulého století, krajinou prochází mladý adept výtvarného umění a zdokonaluje svou malířskou techniku. Chce být samozřejmě slavným umělcem, nezanedbatelným protipólem této snahy je ovšem ještě jiná věc – aby on, se svými prvotřídními dělnickými geny po předcích, neskončil jako oni… v místní fabrice, zaměstnávající půlku města a jeho okolí.
…ale hlavně ne zas zpátky
V takový fabrice pracujou stroje dvojího druhu, z železa, a pak ty z masa a kostí. Vím o čem mluvím, když jsem tam dělal brigádně na pásu, kde to obzvlášť vyniká. Těžko říct, kterej z těch dvou druhů strojů to má horší. Není náhoda, že slovo robot bylo vymyšleno právě v Československu. Nešťastný lidský stroje ale už z fabrik pomalu mizejí. Jsou patologicky líný, rozmazlený, nedodržujou pauzy, železný mašiny věčně nereptají, netrpí pracovníma úrazama a neopotřebovávají se tak rychle, což je zvláště v našem znárodněným průmyslu výhodou, však ty stroje přežívají v těch továrnách loajálně i několik režimů. Stačí je zapojit do zásuvky a plní plán na tolik procent a s takovým poměrem zmetkovitosti, kolik je zrovna třeba.
Nechci se ovšem jednostranně nějak dotýkat dělnický cti. Výroba prostě být musí, ta nás oddělila od opic, jak dneska už víme. Pro vyváženost lze vidět v proletářským stavu i řadu pozitiv. V socialismu je práce pro všechny povinně dost. Takovej dělník, pokud tedy ukázněně provolává hesla a kromě toho už jen mlčky pracuje, má to svoje takřka jistý.
S takovým už se těžko zametá, od tý mašiny už není moc kam spadnout. To jinde není.
Chudák od nějakýho soustruhu nemusí taky nikam chodit ke komisi říkat, že bratrský armády k nám správně přijely zachránit socialismus. Jeho názor nikoho nezajímá. Co ale všechny zajímá, a tady zbystřeme, je to, co si myslí umělci, například. Ti se pohybujou na minovým poli. V jednom kuse musejí cosi podepisovat, a na to je třeba dát si bedlivej pozor, aby se nepodepsal špatnej papír. Jsou celý zástupy těch, kteří si to neohlídali, a už o nich nikdo nikdy neslyšel.
Ta továrna, o který tu hovořím, se nazývá lidově pořád Zbrojovka. Vyráběly se tu kdysi zbraně pro imperialisty. Dělnická třída nebyla ještě uvědomělá. Dneska brány továrny opouštějí mnohem mírovější neškodný motocykly. Zbraně bychom dneska žádný už ani nepotřebovali, kdyby to bylo jen na nás. Tu tedy pracuje sestra, pracovala matka, otec tady sléval kov. A teď si vzpomínám, on mě přece jednou kdysi do tý slévárny vzal se podívat! Byl jsem tím ohromenej, tím magmatem, co tam vyrábějí. Vzal úplně normálně, podobně jako kuchařka v naší školní jídelně, velikou naběračku, nabral z kotle vařící kov jako polívku a vylil to do formy, a na světě byl další motor. Kapala všude po zemi ta kovová polívka, i se z ní kouřilo, a divže si to nenalil do kalhot. Takový máme zocelený tatínky. Vsadím se oč chcete, že to tam tak dělají dodneška.
Však ty naše kdysi slavný motorky už nechtějí ani v Sovětským svazu, což je signál, že jsme narazili skutečně na spotřebitelský dno.
Povzbudil by mě někdo teď, kdo by řekl, a co to malování tedy?
Nevím ale přesně, co na to říct. Jasněže ta malířská touha člověka spaluje a mučí. Sice je hodně zajímavejch povolání, co já vím, třeba v kosmonautice, ano, tato profese se
vyskytuje už i u nás. Nebo v lékařství, v nudnejch laboratořích, projekčních kancelářích, sekretariátech. Či přímo na Ústředním výboru, tam je taky dobrá a vysoko ceněná práce.
Někomu přijde účelný běhat do zemdlení kolem stadiónu. K ničemu se ale ta touha po malířství přirovnat nedá, ani k prezidentování, a já se omlouvám soudruhům z těchto užitečnejch oborů, jiný příklady mě nenapadly a nikoho jsem se tím nechtěl dotknout. A kdybychom se podívali do nějakýho seznamu všech povolání v Československu, našli bychom tam velmi pozoruhodný profese. Znal jsem člověka, kterej se obstojně živil tím, že se vrhal před rozjetý auta a přijímal od šoférů drobný částky jako bolestný. Dosáhl v tomto oboru obdivuhodný dokonalosti, takže většinou neutržil ani modřinu. Invence a dovednost našich lidí je bezbřehá.
Ne že by ta touha dobře malovat musela být nějak přímo intenzivnější než touha třeb být věhlasným atomovým vědcem nebo užitečným příslušníkem Státní bezpečnosti, jen je ta touha prostě jiná.
Mimochodem, náš člověk že byl v kosmu, to není pochopitelně výsledek nějakýho vzepětí našeho národa, vědy nebo průmyslu, neboť toto všecko spíš skomírá. To je jen
zásluhou našeho nerozbornýho spojenectví se Sovětským svazem, kterej se přejícně rozhodl všechny svý národy vzít s sebou i do vesmíru. Ale to je velice pěkný! Berme to jako určitý dějinný odškodnění. Když ale pak jsme s tím Remkem mluvili, nastala otázka, jestli to vlastně už není víc Rus než Čechoslovák. Mateřštinu takřka zapomněl, a když už konečně promluvil, hovořil jen o marxismu-leninismu. Ten za to musel zaplatit tedy daň hroznou.
Text a ilustrace Daniel Jahn
