Znáte ty situace, kdy si říkáte, že to snad není možný, že se to může stát jenom vám. Jako nic zásadního teď nemám na mysli, ale bojuju s tim každej den. Nosim sluchátka, za chůze, když výjimečně nejedu autem jak pán, poslouchám muziku. A mám takový ty staromódní sluchátka, co si strčíte do ucha a koukaj vám z nich kabely, žádný bluetooth. Pokaždý, když je vezmu do ruky a chci si je vložit do ucha, tak začínám levym uchem, takovej ten autistickej sterotyp. A pokaždý nejdřív sáhnu na sluchátko, který má na sobě napsaný R, jakože patří do pravýho ucha. Ale fakt téměř pokaždý. A když se stane, že je tam napsáno L, tak jsem z toho uplně perplex a řikám si, co že se mi dneska zase stane. To jen tak na úvod, moc nevim, co to má společnýho s kulturou na severu, ale je to zajímavý, ne?
Před několika týdny jsem tady referoval o nový inscenaci, kterou bude mít na programu Činoherní studio. Nedá mi to, abych se tady o ni trochu víc rozepsal. Včera jsem totiž Loby Hero poprvé viděl v celku a myslim, že je to událost. Skvělej text Kennetha Lonergana, od kterýho mám rád filmy Na mě se můžeš spolehnout nebo Místo u moře, dostal do svýho velení režisér Jan Prušinovský a jak je jeho zvykem, nechal hrát herce tak, jak jim to vyhovuje a jak oni chápou scénář, svoje postavy. Podle mýho to pochopili, pan Jankovský je fakt fízl, slečna Truplová je fakt fízl s ještě velkejma očekáváníma, co lpí na pravdě a spravedlnosti, pan Rímský je správně odevzdanej a vláčenej osudem a pan Uhlík je fakt trouba, ale hrdina, poslední spravedlivej, co to žene dopředu, poskakuje, pitvoří se, tančí a strhává na sebe zaslouženou pozornost. A vůbec mám dojem, že s jeho angažmá do hereckýho souboru přišel do Činoheráku kluk, co má potenciál a že se ještě ukáže. Byla to od uměleckýho šéfa Davida Šiktance fakt dost dobrá volba, s herečkou Truplovou skvěle doplnili současnej tým. Máme se na co těšit. Lobby Hero má devadesát minut, ale je to jízda skoro filmová, nenechá vás to vychladnout, vaši pozornost zaměstná a ta hoďka a půl uteče jak voda. Takhle to mám rád.
Norsko a potažmo celá ta severská krajina v sobě drží a hromadí ohromnej potenciál, co se hudby týče. Už před lety Skandinávci pochopili, že umění není jen výtvarno, divadlo a film, ale že je třeba v dnešní době do něj započíst i populární hudbu, normální současnej pop. Prostě ho tlačit, podporovat a zasadit se, že se o něm dozví i posluchač třeba ve Varnsdorfu, Děčíně nebo na ústeckym Skřivánku. Makaj na tom, aby o nich bylo slyšet a nese to svý plody. Už kdysi to byla Abba, ve svý době exportní artikl numero uno, mam takovej dojem, že tenkrát vydělávala víc než vývoz švédský oceli. Dnes to může bejt třeba disko. Vesmírný disko. Ne, nedělám si srandu, přestože to není ten správnej kapitalistickej komerční artikl, ale spíš underground, tak tahle scéna je na severu hodně silná a mě to už roky strašně baví. Trojice mistrů Prins Thomas, Todd Terje a Lindstrøm sjižděj celej svět, jejich desky si lidi kupujou od Argentiny až po Nový Zéland a pokud jste trochu naladěni jako já, může vám jejich poslech přinést až kosmický zážitky. Prvně jmenovaný, norský producent a dýdžej Prins Thomas, právě vydal novou desku Ambitions, je až meditativní, plná synťákovejch ploch, ale ctí pravidla žánru vesmírnýho diska. Dejte si to.
Děčínský kino Sněžník je takovou jistotou, že aspoň jednou týdně tam najdete ten film, kterej vám doporučil váš chytrej kámoš. Aspoň jednou týdně se tam program věnuje filmovýmu umění. Přes tenhle víkend tam běží Regionální ozvěny Febiofestu, tedy festivalu, který v Praze už pěknou řádku let pořádá Fero Fenič. Febiofest nabízí čerstvý filmy a některý z nich se pak i dostanou do běžný kinodistrubuce. Mezi těma je i dokument Free Solo o chlapíkovi jménem Alex Honnold, ten se stal prvním člověkem na světě, co bez jištění vylezl devět set metrů vysokou skalní stěnu El Capitan v Yosemitském údolí. Pro mě nepředstavitelná věc, proto velkej respekt. Free Solo jde někdy v průběhu května normálně do kin, určitě se objeví i v tom blízko vás.
