V našem globalizovaném, dopředu komunikujícím světě, se zdá být smysluplné hledat přímé kontakty k lidem, najít si čas na přemýšlení i skutečnou výměnu zkušeností a pečovat o regionální a místní sítě, říká v úvodu katalogu k výstavě Pohraničí navazuje spojení radní Žitavy Thomas Zenker.
Je to pravda, věta poněkud šroubovaná, jak už to tak v oficiálních vyjádřeních bývá, ale zároveň je to fakt, který bychom měli vzít na vědomí, že je to třicet let, kdy se otevřely hranice a naše kulturní výměna je převážně omezena na nákupy a hledání výhodnějších cen v akcích obchodních řetězců.
Sympatická je proto snaha města Žitavy otevřít prostor pro spolupráci kulturní, která by měla otevřít prostor pro normální komunikaci takzvaných normálních lidí, což jsme nakonec jaksi my všichni.
Proto ostatně používám svou koktavou němčinu a něco, čemu sice říkám polština, ale je to spíš slovenština střižená ruštinou…
Výtvarníci, kteří byli k projektu přizvání, nebyli pouzez toho našeho trojzemí (Polsko/Německo/Česko), ale i z podobné oblasti, která je poněkud jižněji (Itálie/Slovinsko/Rakousko). Jejich účast přidává výstavě jeden důležitý rozměr, že si totiž uvědomuje tohle: my nejsme pupek světa!
Z české strany byla partnerem projektu Oblastní Galerie Liberec.
Výstava je k vidění v městském muzeu v Žitavě, ale když už tam budete, prohlédněte si ho celé. Stojí to za to.
PS. V Žitavě proběhne na konci května referendum o tom, jestli se město zapojí do soutěže o to, stát se hlavním kulturním městem Evropy roku 2025 (jo, na tohle jsou referenda!) a moc bych si přál, aby se o tuhle možnost porvali a aby uspěli. Přestěhovat se tam a hlasovat už nestihnu, ale: Ich bin für!
