Tak nějak samovolně jsem zapomněl odeslat článek s mými kulturními typy na předcházející týden. Když nemám nad sebou bič a šéfredaktor je shovívavý a ví, že jsou svátky, tak ztrácim schopnost sebekontroly a hážu věci za hlavu. Ale na mou obranu: já na to fakt zapomněl, neschovával jsem se, kdyby mi Douša zavolal, zvednu mu to a článek napíšu. Ale zas je mi jasný, že život jde dál. Takže se nic nestalo a já teď u toho sedim a zase píšu. Takže žádnej průser, nikoho jinýho nemaj, pokračujem.
Jedna z mejch prvních vinylovejch desek, co jsem dostal od rodičů k Vánocům, bylo LP Like A Prayer od Madonny. Strejda dělal na dráze, modrá armáda, a celá rodina téměř každej rok jezdila do Bulharska k moři na režijku. A tam v Bulharsku se s tim moc nepárali a v pirátský licenci jim Balkanton lisoval jednu desku za druhou. Tak mi jednoho dne pod stromečkem přistála Madonna. A strasně se mi to líbilo. Do sluchátek a na plný pecky. Pamatuju si, že jednu písničku na tomhle albu pro Madonnu napsal i Prince. Ale už si přesně nevybavuju, jaký pocity jsem u poslechu měl, ale dodneška mám tu desku strašně rád, třeba její obal byl něco, co desetiletej kluk za komančů moc často nevidí. Madonna jako provokatérka, v klipu milovala i přes zákaz konzervativního kněžího a vlastně celý tehdejší Ameriky černýho kluka, to se mi tenkrát fakt líbilo. A teď si pustim od Madonny úplnou novinku – klip – a po dvou minutách to musim vypnout, protože to fakt nejde. Ona totiž nemá soudnost. Netušim, kolik je jí přesně let, ale už to není hezký. Pořád horečně stíhá tu současnou klipovou vizualitu, snaží se mít čerstvej zvuk, spolupracuje s předníma producentama, honí trendy za každou cenu, ale nejde jí to věřit. Je to trapný. Tolik na úvod můj hejt, pojďme se věnovat hezkým věcem.
Stará a dobrá Madonna:
Nová Madonna:
Nedávno jsem si zas připomněl existenci mosteckýho kina Kosmos. Už jen ten název! V Hraničáři čekali na film, který měl přijít do Ústí právě z Mostu z Kosmu, a protože bylo den před ústeckou projekcí, musel jsem tam zavolat a optat se, jak to s filmem je. Nakonec to dobře dopadlo, film v digitální podobě poslal sám distributor, protože ho v Mostě kosmos asi pohltil. Matně si pamatuju, že se Kosmos kdysi dělil na tři kina: Maxi, Midi a Mini, ale je možný, že už si to pamatuju blbě, klidně mě opravte. A jak se teď koukám na program a věřím tomu, co čtu, objevím, že artovej francouzskej film Modlitba hraje Kosmos celej týden od 19 hodin. Fakt, nekecám, sedm dní v kuse, každej den. Motlitba sleduje příběh kluka, co se snaží zbavit závislosti na heroinu v rehabilitačním středisku ve francouzských Alpách, možná je to Mostečanům blízký téma. A nebo má kino Kosmos chybu v programu. Každopádně film doporučuju, ale před návštěvou Kosmu bych radši zavolal na pokladnu, aby tam neběžela třeba Teroristka, to byste měli vážně smůlu, to byste nemuseli přežít.
Ústecký Hraničář ma v neděli 28. dubna na programu filmový unikát z roku 1954 Cesta vede do Tibetu režiséra Vladimíra Síse, který teď po x letech do kin protlačil jeho syn David, taky režisér. Film s dobovym komentářem Karla Högera byl nejprve povolen, získal ceny na festivalech v Benátkách a ve Varech, aby byl posléze zase zakázán a hozen do trezoru. Údajně vznikly tři jeho podoby, jedna pro normální lidi do kin, druhá pro festivaly (ta je teď v kinech) a třetí pro Čínu, která tenkrát začla dávat Tibetu težce na frak. Známá, která film v Praze viděla a vlastně ho doporučila do Ústí, vyprávěla, že neztratil nic na svým půvabu, jen s k němu musí přistoupit, že ho natáčeli jako propagandu v 50. letech. Cesta do Tibetu zachytila Tibet ještě před čínskou kulturní revolucí, je plná barev, smějících se Tibeťanů a my teď v roce 2019 můžem vidět, jak to dopadne, když si stabilizovaná čínská společnost přeje změnu a vývoj. Hraničář film promítá už od 15 hodin, udělejte si čas, stejně má v neděli konečně pršet.
